ZPOMALIT

01.02.2019

Poslední dny ledna pajdám. Jsem pajdala. Nevím... ve chvíli, kdy tohle píšu, pořád ještě pajdám, ale předpokládám, že než tohle nahraju (dopíšu), už Depejrak nebudu.

Přemýšlela jsem, proč se mi to zase stalo. Zabolelo mě v mojí nemocný-vyléčený noze a ne a ne to zmiznout. Tohle se mi občas stává. Dřív častěji, teď se to "ozvalo" po dlouhých měsících. Nikdo mi nechce říct (oni to totiž neví!), co to je, co mě tam vlastně bolí, co to způsobuje a co s tím dělat. Takže na to mám svoje teorie a svoje postupy. A když si teď zrekapituluju poslední měsíc, došlo mi, že to ke mě promluvilo tělo.

Naše tělo i mysl k nám mluví. A my jsme nafoukaný a zabedněný a ignorujeme je. A to je zásaní chyba. Někdy až fatální!


Víte, jak se to říká (a jak to fakticky je!), že máme poslouchat svoje tělo, protože nás nejprve upozorňuje, potom křičí, a pak nám názorně ukáže, kde jsme co pos*ali. Takže... já jsem poslední týdny byla v jednom kole a každej večer, každý ráno jsem si přála nějaký odpočinek. Chvilku klidu. Umírnit trochu to tempo, který můj život nabral. Byla jsem unavená. Vyčerpaná. Spousta úkolů, od rána do večera sem a tam a zase támhle, pak tadyhle. Udělat to a to, odepsat, vymyslet, zařídit a ještě udržet domov v chodu.

A pak mi to došlo.

Když jsem to nezařídila já, nějak rozumně...
tak mě moje tělo samo donutilo zpomalit.

Bohužel... šlo na to od lesa a projevilo se to doslovně. S touhle chůzí připomínám chvátající želvu :D A i když mě ta noha neskutečně štve a mrzí (a taky děsí, vzhledem k mojí nemoci), tak jsem zprávu pochopila. Evidentně pozdě, když tělo i mysl křičeli, já neslyšela, až mě museli klepnout přes prsty... teda, nohu. Ale pochopila.

Znáte to rčení, že "Člověk si toho začne vážit, teprve až to ztratí"? Já ho mám na mysli poměrně často. Je tak sladkobolně přesný. Nevážíme si těch "obyčejných" a "malých" okamžiků a věcí, dokud o ně nejsme připraveni (a často to je vlastní vinou, ruku na srdce). Třeba taková obyčejná chůze bez štiplavý bolesti při každým kroku...

Tak jsem si (jako už milionkrát předtím) slíbila, že na sebe nebudu kašlat. Celou zimu si mrmlám, jak mi chybí procházky, jak jsem málo venku a jak příští víkend půjdu, jak půjdu zítra, zítra, zítra... Takže celou zimu jsou "procházky" zdrcnutý na ty po obchodě s nákupním seznamem v ruce a "ven" se dostanu skrz okýnko auta, když letím táám a hned zase tááámhlenc. A cvičit? Já musím v první řadě cvičit kvůli svýmu zdraví, než kilům (a tady netvrdím, že kila to nepotřebují stejně akutně :D) a je to jako s těmi procházkami... Dneska ne, dneska mě bolí v krku, dneska tohle, zítra tamto,... ACH JO.

Na únor toho nemám o moc míň, než jsem měla v lednu. Diář mám už teď vcelku poctivě popsanej, a to nepochybuju, že tam toho ještě dost v průběhu dopíšu. Ale i tak... a možná právě proto, jakej byl leden:

Ordinuju si pomalejší únor.

Čas na sebe a svoje zdraví. Na úkor neodškrtnutýho seznamu. Na úkor, neumytýho nádobí a nevytřený podlahy. Protože... co mi bude třeba takovej vyčištenej mail, když dojít na poštu pro mě bude heroickej výkon?

A protože poslouchám, co mi tělo (i hlava) říká - i když, přiznávám, ne vždycky se podle toho zařídím - tak si to chci tenhle měsíc (vy)nahradit. A když ne dovolenou (protože ta... no hahaha), tak aspoň maličkostmi, který zvládne naprosto každý, kdykoliv a kdekoliv. Tak třeba...

  • Když ne každý den, tak aspoň čtyřikrát do týdne vyrazím na procházku.
  • Cvičení přestanu hrotit "na tepovku", ale zaměřím se v první řadě na samotný pohyb. Protažení, jóga, kardio, posilování... je to fuk. Nebudu si odškrtávat a nutit se dokončit lekci, když mi chce srdce vyskočit krkem a před očima se mi dělají mžitky.
  • Každý týden "vykoumám" nějaký nový salát k večeři. Nebo obědu, to je fuk. Protože saláty maj blbou "dietářskou" pověst, kdy si většina lidí představí na talíři jen zelený pro králíky, ale saláty mají mnohem, mnohem větší potenciál. A taky skvělou chuť, když se neodfláknou!
  • Každý den - a to bez výjimky - si vyhradím aspoň deset minut na lehnutí si do ticha, zavření očí a všechny (ne)možný představy, co se mi mihnou pod víčky.
  • Filmový večery. S Michalem. A akčňákama. Ty my totiž můžem.
  • Jo a ještě jednu věc v únoru nesmím zanedbat - plánování zahrady, bylinek a pěstování. To je totiž balzám na duši už samo o sobě, to mi věřte!

Jsou to maličkosti. Fakt že jo. Úplný a pro někoho možná naprosto samozřejmý, ale pro mě bohužel ne. Pro mě to obvykle v tom běžným tempu představuje velkou a vzácnou věc. A to se musí změnit. A že na ně nemáme čas... blbost. Vždycky tam ten čas je, i když říkáme, že není. Stačí vynechat sjíždění facebooku nebo instagramu, nechodit s každou věcí zvlášť, ale vzít to najednou, dojít do krámu pěšky, místo autem... Víte, jak se to říká: "Kde je vůle, tam je cesta!" Stačí jenom chtít něco malinko změnit, zlepšit. Protože když se chce, všechno jde.

Nemusíte se bát, že z vás najednou stane nezodpovědnej sobec. Ne, fuj! Je to o tom, že víte, že úkoly, práce a zařizování nejsou v životě na prvním místě.

Na prvním místě je ten náš život kvalitně a spokojeně žít.
Být zdravými a šťastnými.

A i když to doba neumožňuje a ten schon tu zkátka bude ať už ho chceme, nebo ne, důležité je, jak se k tomu každý z nás postaví. Jaký si stanový mantinely. Tak, jako se bezpodmínečně musí jít na tu schůzka, tak stejně se bezpodmínečně musíte večer na půl hodiny naložit do vany při zapálených svíčkách a zvuků moře. Je to stejná priorita. To si někam zapište, jo?

A ne, není na tom nic špatnýho, chtít a udělat si čas pro sebe.
Není nic špatnýho ani na tom, vyhradit si čas na nic a jen tak si být.

Tak. Kdo slyší volání těla a mysli o pomoc, ale pořád ignoruje a chce jít do února se mnou? Všichni? No výborně, výborně! Tak za tři, dva, jedna....!!!

PS: dejte mi vědět, když do toho praštíte se mnou a podělte se, jestli zařadíte nějakou další příjemnou zpomalovačku, která mě nenapadla ;)

#PomalejsiUnor