VÝDECH LETNÍCH VEČERŮ

26.07.2018

...ty letní večery... ty prostě jsou... 

Moje nejoblíbenější část dne je večer. Ne snad proto, že jsem ráda, že už je ten (někdy hroznej, jindy né) den za mnou, ale pro tu atmosféru. Všimli jste si někdy, jakej je svět při stmívání? Ne? Tak já vám to teď povím a vy se na to dneska (zítra, pokaždý!) podíváte, jo?

Svět navečer se zklidní. Po celodenním shonu se najednou jakoby zastaví, opře o kolena a zhluboka, spokojeně si vydechne. Už je to za ním, den končí, není kam spěchat, jenom do postele.

Ne vždycky, ale větnou přestane foukat vítr. Teplota obvykle klesne na ten nejpříjemnější stupeň. Vzduch jakoby vás hladil a objímal jako jemná, chladivá deka. A to se rozpálený kůži líbí.

Na nebi se vylijí barvy. Nádherný, pestrý, hřejivý a naprosto okouzlující.

A všude je klid



Nejspíš to je tím, že i lidi už doma po celým uříceným dni odpočívají. Ale to je právě to. Moje oblíbená chvíle. 

V ten okamžik, kdy slunce už jen unaveně pomrkává u obzoru a se zívnutím se natahuje zbarvenými prsty po nebi, když je všude a všechno oranžově, růžově a nafialověle zbarveno, vyrážím ven. Na procházku. Na úplně klidnou, pomalou procházku, kdy spokojeně, zhluboka vydechnu spolu s unaveným dnem a zhluboka, pomalu se nadechuju toho klidu, o kterém se poledni, ale i ránu! mohlo jenom zdát. 


Je ticho. 

Sem tam projede auto, když někoho náhodou potkám, je to většinou stejný prožitkář jako já a tak se taky jen tak tiše loudá. Místo všeho toho obvyklýho rámusu zahájí svoje vystoupení cvrčci. Přiznám se, občas mám dojem, jestli to nejsou rozstřikovače vody, jak neúnavně jednou tu svoji. 

A já nasávám ten božskej klid, ticho a příjemno jak na kůži, tak na duši. 

Zbožňuju tyhle letní večery. Když je vidět celou noc, protože měsíc svítí jako obří lampa. Když mi kolem hlavy těsně před setměním lítají malincí netopýři a sviští si to vzduchem. Když jsem na ulici, možná v celým městě! v ty chvíle úplně sama. Když se čas jakoby na okamžik, dva zastaví a naposledy se podívá na odcházející den, zhodnotí ho, usměje se na něj a zavrtá se do peřin.
                                                Nebo za kopce.
                                                                                Hory.
                                                                                              Moře.


A já jsem na světě (zdánlivě) sama, protože nikomu se už nechce ven a raději je doma. Mně to nevadí, aspoň nejsou večer na okraji města davy. Ale... mrzí mě za všechny ty lidi, co se celý den pachtí, že možná ani neví, o jakou krásu a očistu přichází. Možná to ví. Možná mají rádi rána. Co já vím. Já miluju večery. Na jaře, podzim, v zimně... Možná je mám radši než rána, protože jsem sova a v noci ožívám, tvořím a srším nápady. Možná že večery jsou takový moje rána, protože se moje tvůrčí já teprve se zívnutím protáhne a probouzí. 

Miluju večery, (ať už je to sovím původem nebo čímkoliv jiným) a ty NEJ, ty jsou prostě jenom v létě. 

Něžný výdech. 
Opatrný nádech. 
Barvy. 
Cvrčci. 
A ty okamžiky těsně potom, co se setmí a předtím, než se rozsvítí lampy. 

Ať bylo přes den cokoli, je to pryč.
Pro ty chvíle, v objetí usínajícího světa, je to pryč


miluju