ENJOY IT ALL

14.01.2018

Neděle. První dva týdny nového roku pomalu za námi. A já mám celou tu dobu jednu myšlenku hlasitější, než ostatní.

Má cenu vyslat do světa mnou vytvořený diář, když už je půlka ledna fuč? Bude to vůbec k něčemu, nemají už všichni svůj diář na pracovním stole dávno koupený? Bude to vůbec někoho zajímat?

pevně doufám, že jo. Že je tu spousta z vás, co diář pořád ještě nemá, nestihli si ho pořídit nebo stále čekají a hledají ten pravý, nejlepší. V tom případě, spadáte-li to druhý kategorie, vaše hledání je u konce, věřte mi. Tenhle diář je ten pravej.

Už jsem se o tom zmiňovala, nebyla konkrétní, a tak trochu mlžila (to já prostě dělám, když to ještě nemám hotový, prostě se asi tak trochu bojím, že to nedopadne a já pak budu muset vysvětlit proč). Mám pocit, že od začátku roku jsem toho udělala víc, než za poslední půlrok dohromady (a to je úsměvný i smutný zároveň). Jako všechny věci, co vyrábím, i nápad na vytvoření vlastního diáře vznikl proto, že mi nevyhovovaly ty, co byly na trhu. Jasně, svůj účel plnily, ale nebyly tak úplně to, co bych si představovala.

Tak jsem si řekla: jo, proč ne, udělám si svůj vlastní diář.

Jenže jsem realizaci odkládala. A odkládala...
Proč? Strach. To je všechno.
Z čeho? Co vám mám říct, já nevím, ale vždycky se najde tisíc věcí - že nevím jak na to, že to nebude ono, že se to nebude líbit druhým, že na tom udělám spoustu práce a nebude to k ničemu, protože to prostě neuspěje.

Jenže takhle jsem strávila předešlé dva roky (a vlastně mnohem víc). Že všechno, co vytvořím, nebude stát za to. A to mě brzdilo a to neskutečně. Hlava plná nápadů a představ a když došlo na realizaci, rozklepaly se mi ruce a všechno mě to pohltilo a odradilo od toho se do něčeho pouštět. Nědělej to, nikdo to nebude číst, nemá to cenu, je to k ničemu, akorát tím ztrácíš čas a peníze, nikdo to nepotřebuje, vykašli se na to budeš jenom zklamaná...

Tenhle hlásek v hlavě mám a má ho asi i většina z vás. Já mu naslouchala a byla jenom nešťastná. Před časem to došlo do bodu, kdy už to takhle nešlo dál. A já se rozhodla tomu hlasu nevěřit. Ukazovat mu, že se plete. A dělat to tak dlouho, dokud sám od sebe nezmlkne. (Ten je na mě pořád hnusnej a pořád jsem mu toho ještě dost nedokázala, ale vedu proti němu brutální kampaň.)

Není to jen diář, který teď užuž držím fyzicky v rukou (proboha! a jupíjupí!), ale jsou to všechny ty plány, co bych letos chtěla konečně uskutečnit. Strach (z neúspěchu i všech dalších důvodů) je mojí brzdou. Lepidlem, co mi nedovoluje se pohnout. Jenže já nejsem strom a když se mi někde nebo něco nelíbí, můžu se prostě přesunout, odejít, vyrazit kupředu.

Jak tak teď koukám, říkám si, že jsem původně chtěla napsat jenom o diáři, jenom to nějak říct, přiblížit, sdělit vám... a všechno to ostatní nebylo v plánu, ale asi jsem to potřebovala říct. Vím, že nejsem jediná. Je tu taková spousta lidí, co trpí vlastním strachem a mě je z toho smutno.

Nic se nestane samo od sebe. Nic dobrýho k vám nepřijde, pokud jste pořád tam, kde je vám špatně. Někdo tomu říká komfortní zóna, nebo překročení vlastních hranic, ale jedno je jistý - vždycky se musí nejdřív vykročit, aby se mohlo něco nového (lepšího) stát. Tam, kam jsme až dosud nechtěli šlápnout, tam, kde je ta nepříjemná nejistota a spousta dřiny a všemožný strachy, a to nervy drásající "co když".

Jenže, KDYŽ TO NIKDY NEZKUSÍŠ, TAK TO NIKDY NEZJISTÍŠ.

Že to může fungovat, že můžete cítit zadostiučinění a uspokojení z vlastní práce. Že všechno na světě není jenom trápení a boj s větrnými mlýny.

Myslíme si, že dobrý věci se dějí jiným, všem okolo kromě nás. Že něco nemůžeme mít nebo toho dosáhnout. A vůbec to nejhorší - že cítit se blbě je normální a vlastně v pořádku.

A přesně v tomhle duchu jsem koncipovala diář. Aby jemným způsobem postrkoval vpřed, uklidňoval, dával prostor projevit vlastní kreativitu a přizpůsobit si ho. Jsou v něm stránky, které v běžném kalendáři nejsou. Chtěla jsem tím jeho majiteli sdělit, že je důležité věnovat se tomu, co ho dělá šťastným a že to je naprosto v pořádku. Že by se měl věnovat sám sobě a tomu, jak mu ve vlastním životě i mysli je. Že se jde na život dívat i z jiného úhlu a že v něm bude vypadat krásnější a vy se budete cítit lépe. Je prostě takový feel good a good vibes. Chci, aby pro vás byl enjoy it all. Nejen ten diář, ale celý rok. A celý zbytek života, nejlépe.

Moje obvyklý by si při práci na diáři řeklo: "Hm, trochu to nestíhám, dělám na tom den co den od rána do noci, brzo mi upadne ruka a navíc už je po začátku ledna, tak se na to vykašlu a zkusím to udělat včas na příští rok, stejně by to nikdo nechtěl, všichni už svoje diáře určitě mají..."

Moje dnešní já na tom pořád ještě dva týdny od začátku roku (čili dejme tomu po rozumném termínu, kdy to už mělo být dávno venku) pracuje, sice pochybuje, ale pokračuje a věří, že ta práce má smysl, že se diáře dostanou do rukou lidem, kterým pomůžou a zlepší náladu pokaždý, kdy je otevřou, a poučení do příště, že prostě musím začínat včas.

Ještě bych chtěla dodat, že diáře nevyjely z žádnýho programu v písí, ale všechno je to ručně kreslený a psaný (a následně přenesený do toho písí). A ano, podle ukázek je vidět, že tam jsou anglicky psaný nápisy a názvy, ale nebojte, kalendář to je čistě česko-slovenský (jména, svátky, události,...). A ne, není tam angličtina proto, že bych si chtěla hrát na něco "světovýho" nebo si myslela, že čeština není dost dobrá (kdo mě zná, to ví, protože já ani svoje knížky nepíšu v aj a nezasazuju je do USA, jak je oblíbený). Je to čistě proto, že se mi motivační prvky takhle líbily a v dnešní době angličtinu na základní úrovni ovládá už úplně každý. Jde čistě o vizuální dojem, který se mi líbil. Protože jsem diář původně začala dělat sama pro sebe. Tak, jak by se mi líbil a vyhovoval mi. Chápu, že někoho právě tohle může odradit, ale tomu se bohužel nevyhnu. Sto lidí, sto chutí. Na příští rok budou třeba vypadat diáře víc tak, jak mi o ně napíšete, kdo ví. Ale já to dělám tak, jak tomu věřím, jak mi to přijde nejlepší a nejvhodnější. Dělat to jinak, komerčně (ve smyslu udělat diář podle trendů, i když se mi to třeba nelíbí a nechci to tam) by mě vůbec netěšilo.

A o tom to přeci je, ne? Aby nás to tady na světě, v našem životě a tím, co děláme, TĚŠILO.

  • PS: obrázky/nápisy jsou z diáře (a nejsou to zdaleka všechny;))

DIÁŘE JSOU NA SVĚTĚ A TĚŠÍ SE NA VÁS
V TOMTO ČLÁNKU!

#píšu     #tvořím     #žiju