USTRAŠENÁ DRAKOBIJKA

19.06.2018

Mám tady asi pět jiných v různých fázích do/roze-psaných článků, ale všechno musí jít stranou dnešnímu "dobrodružství". Michal o mě říká, že když vyjdu z bytu a vykročím ven (většinou teda sama), stane se mi něco zajímavýho, začnou se "dít věci". A tím "dít věci" myslí "zážitky" - nepředvídatelný situace, střety (s lidmi i věcmi), náhody, historky,... V drtivý většině případů, kdy vytáhnu paty z bytu, se vrátím s něčím na vyprávění. Tvrdí, že buď je přitahuju já, nebo ony mě, protože jemu (ani všem ostatním, normálním lidem) se nic takovýho neděje.

No, a když jezdím na chalupu sama, je to skoro jistota, že až se mu zase po několika hodinách vrátím, celá špinavá, poštípaná, s hlínou za nehty a náručí plnou květináčů a košíků s posbíranými bylinkami, budu vyprávět.

A dnešek... no, po tom úvodu to nebude žádný překvapení, ale řeknu to i tak - dnešek nebyl výjimkou.

Držím telefon u ucha, jsem bosa, přikrčená a vystrašená. "Jsem na chalupě a nejsem tu sama," oznamuju tátovi na druhým konci linky, kterej ví, že bych tam v tuhle dobu rozhodně měla být sama.

"Kdo - kde ... ?!"

"Je tu se mnou obří sršeň a kouká na mě kuna."

Vraťme se o pár chvil nazpět. 

Když jsem přijela na chalupu, zula jsem boty, poklábosila po telefonu s dědou, šlápla na kopřivy (chodit bosa je skvělý!!) a obešla celej rajón. Po tom, co jsem se utíkala schovat, když kolem našeho pozemku na poli vždycky projel traktor (a neptejte se mě, proč jsem to dělala, já tohle prostě dělávám, (ehmtajnejagentehm)) a přesadila meduňku, jsem prošla kolem garáže, nad níž, pod střechou, už pár let vedeme sousedské spory s kunou, co tam neoprávněně žije. A neplatí nájem. Nebo tak něco. Chvilku už se zdálo, že se nakonec odstěhovala, ale poslední dobou o sobě dává celkem vědět. A nejvíc, když tam jsem sama. Víte, já vím, jak je kuna hbitá a jak pekelně ostrý drápky a zuby má. O jednu jsem se totiž starala a krmila ji, když jsem před lety krátce pracovala v záchranný stranici pro zraněný živočichy. A řeknu vám... další kontakt z blízka si nepřeju.

Táta: "A kde je ta kuna? Vyběhla na tebe?"

Já: "Ne. Stojím s lopatou v ruce a koukám pod střechu, ale nevidím jí, jenom tam běhá a dupe."

Táta: "Ona nevyleze, bojí se tě."

Já: "Ne, nevyleze. Bojí se tý lopaty. Viděla mě, co s ní umím..."

To, že jsem při obchůzce pod stříškou, odkud většinou vykukuje, s lopatou drsně v rukou, šlápla na debilně (mnou) odloženou motyčku, která mě násadou švihla do obličeje (ano, vypadalo to jako v těch animácích, ale rozhodně to bolelo jako v realitě), jsem radši nezmiňovala, protože by se mi začal smát a veškerá vážnost situace by šla stranou.

Přesuňme se ale k hlavnímu bodu programu - sršni. Obří, táááááááááááááááááááákhle veliký sršni, co si to zaparkovala na schodu do naší chalupy, přímo před dveře, a který jsem si všimla tak, že jsem těsně vedle ní šlápla bosou nohou. Bosou. Nohou.

Na následující konání nejsem nijak hrdá, ale jelikož mám se sršněmi od loňska bohatý zkušenosti, co se potyček týká, nehodlala jsem nic riskovat. Vlezla jsem do chalupy, zavřela mezi sebou a sršní dveře a utekla do obýváku, odkud jsem oknem vylezla zpátky na zahradu, protože jsem tam venku nechala psa. Jo, hrdina.

A tady už se dostáváme na počátek mého telefonátu s tátou, kdy jsem mu, možná trochu krutě řekla, že mám společnost (občas u nás totiž zvoní zvláštní individua a bývají neodbytní, takže být tam sama, večer a oznámit mu, že tam teď teda jako sama rozhodně nejsem, bylo možná trochu nešťastně zvolený).

Táta: "Tak ji zabij."

Já: "Nebudu ji zabíjet! Je obří. Určitě by mě odnesla, kdyby chtěla..."

Táta: "Je tam sama?"

Já: "Nepochybuju o tom, že když jí klepnu, objeví se tu někde její nas*aný kámošky."

Táta: "Jestli jí tam necháš, přiletí další nebo zaleze pod okno, prokouše se do chalupy, udělá tam hnízdo, přitáhne tam roj-"

Já: "Jo tak fajn!"

Měla jsem gumovou botu. Řvala jsem, jako bych bojovala s drakem. Pes štěkal, jako bych bojovala se sedmihlavým drakem. Tátu jsem přes ten řev ve sluchátku neslyšela. Sršeň jsem klepla. (Prosím, ne(od)suďte mě, pokud jste se někdy setkali se sršni, víte, že jde v podstatě o holej život, kdyby vás bodla!! (a já jsem navíc alergik)). Sršeň odpadla. Nejspíš jsem jí jenom omráčila, protože to s ní skoro nehlo.

Táta: "Hotovo?"

Já: "Asi... jo? Leží."

Táta: "Dejchá?"

Já: "Jak to mám asi jako zjistit, první pomoc se jí poskytnout nehodlám..."

Táta: "..."

Já: "..."

Táta: "Hoď ji do popelnice, aby ji ostatní sršni nenašli."

Zarazila jsem se a pomyslela si, kdo je tady paranoidní... a šplouchá mu na maják. A pak udělala, co mi řekl, a zahladila stopy. Odklidila tělo. Očistila (možná) vražednou zbraň. Vrátila místo činu do původního stavu. Zajistila si alibi (byla jsem na malinách, Šelby, jasný, na malinách, a ty jsi nic, opakuju nic, neviděla). Zkontrolovala, jestli poblíž nejsou svědci (byli. Včely. A vypadaly, že mi celkem fandily.). (Jestli to viděla i kuna, doufám, že jsem na ni zapůsobila a už mě nebude sledovat a dupat.) A odešla zpytovat svědomí o kus vedle.

Nevím, co tím chtěl vesmír říct, ale při tom zpytování jsem našla v trávě PĚTILÍSTEK.

Následně ale celá zahrada ztichla, vzduch se nepohnul, ptáci na okamžik zmkli... a já slyšela od chalupy ty zvuky. Nezaměnitelný, dobře známý zvuky kousání dřeva vosami. Případně včelami. Nebo... ó můj bože, ta sršeň tu určitě měla svůj gang! A ten se právě zabydluje. V obložení naší chalupy, mezi futry a pod okenními římsami...

Chvilku vám budu tvrdit, že jsem byla drsňák a s baterkou se jala zkoumat, odkud to vychází (a že jsem po chvíli z toho už byla jelen, protože jsem ty zvuky potom slyšela nejen z chalupy, ale i z břízy!), ale asi byste mi to moc nevěřili, tak jen řeknu, že jsem to sice skutečně zkoumala, ale protože věřím na karmu a tohle se mi určitě vrátí v podobě nějakýho bodance, radši jsem se chvatně sbalila, popadla novou nálož jahod, co na mě čekala v lednici a vyběhla před chalupu.

Než jsem nasedla do auta, zjistila jsem, že se do mě zamiloval nějakej komár-upír, protože mám na noze dva blízko sebe umístěný nádherný štípance, co hřejí a svítí jako sluníčko a ukázkově natékají.

Po cestě domů, během toho, co měl pes vystrčenou hlavu z okýnka a já jednou rukou držela volant a druhou se škrábala na noze, jsem se začala spokojeně usmívat. 

Karma. Ta je zdarma. A je na ní vždycky spoleh. 

Bodanec přišel rychleji, než jsem čekala a je dvojnásobný, což by na odplatu za sršeň sedělo. Svět je v rovnováze.

PS: Kam ale zapadá ta boule na čele od motyky, nevím, protože s kunou jsem dneska konflikt neměla...

PPS: Prosimvás, aby tenhle článek nevyzněl blbě a tak jak nemá... já jsem jinak strašnej lidumil. Teda... myšleno na zvířata a jiný živočichy a rostliny. Nezabíjím. Neubližuju. Zachraňuju. Pomáhám. A hlavně - mám ráda. Tak mějte taky, jo?