TAK SI TO MALUJU

30.07.2019

Vždycky to byl ode mě dárek. Namalovaný obrázek. Jako malá jsem na ten papír potom někdy přilepila pětikačku, protože jsem byla špunt a chtěla dát všechno, co jsem měla :) Některý si máma schovala a vždycky se tomu smějeme, když je vytáhne.

   Každý dítě maluje. Každý. Stejně tak jako zpívá, tancuje, běhá...
   Je to přirozený.
   Kreslit si je pro nás přirozený.


Je mi asi sedm a účastním se nějaký soutěže u nás v parku. Maluje se na zem křídami a někdo mě vyfotí do místních novin. Žiju z toho vážně dlouho. A tu fontánku, co jsem si tedy těžce designově vymyslela, kreslím všude možně ještě dalších pěkných pár let.

Kreslení a malování je prostě radost!

Nastala první odmlka. Kreslení jde stranou. Občas si něco načmárám do sešitu. Většinou to jsou srdíčka, názvy písniček a jména kamarádů.

Přišel ten čas. Když se nad tím zamyslím zpětně, byl to pro mě předchůdce psaní. Dneska z toho (i mnoha jiných) důvodu píšu. Nebo jsem aspoň z toho konkrétního důvodu jeden čas psala. Tehdy to ale bylo kreslení. Většinou mi naprosto stačí obyčejná tužka, obyčejný papír, zavřený dveře pokoje a rozsvícená lampička. A na těch bílých listech se objevují tmavé kresby.


Dospívání je těžká věc. Já nikdy nevyváděla, nedělala hlouposti a netrajdala po nocích. Já introvert si ten přehršel myšlenek, otázek a pochybností, kvanta nejistoty a zmatku, vylívám na papír. Myslím, že jsem smutná, ale nevím proč. Myslím, že mě zaplavují myšlenky, s kterými si nevím rady. Ptají se mě, proč kreslím ty smutný věci. Proč z toho mají mráz na zádech. Co mi je. Co mi kdo udělal? Nikdo mi nic neudělal. Jen to nechci mít v sobě, tak to přesouvám na papír. A tehdy jsem o tom vlastně ani nevěděla. Že to pomáhá. Moje terapie tužkou.

Čas se prožene jako voda. Trochu jsem se našla, přestávám se v tom plácat a začínám kreslit veseleji. Oblíbené hrdiny, všechno, čím jsem v ten který čas fascinovaná. Naruto ((miluju Naruta!!) a draci jednoznačně vedou! Začínám zkoušet, co dovedu a jestli to dovedu. Kreslím pořád a miluju to!

     Je tu další odmlka. Podstatně větší. Objevuju psaní!


Všechen můj čas je psaní.
Já jsem psaní.

Nakreslím jen občas něco, když to souvisí s tím, co zrovna píšu.
Úplně mi to takhle vyhovuje.


Pár let zpátky dostávám k vánocům malý skicák. Možná to začalo jedním skicákem ještě předtím, už nevím. Každopádně se rozvzpomínám, že mě kreslení pořád baví. Čas od času dostanu chuť použít barvy. S barvami já do teď moc nekamarádím, já raději jistotu klasiky černé na bílém, ale nějak cítím, že tenhle černobílý svět už mi nestačí. Že už vlastně vidím celkem slušně barevně.

Kreslím a maluju, co chci a kdy chci. Někdy je to každý den několik hodin, jindy celý měsíce ne. Někdy do noci stojím u stolu a cákám barvy, který pak jsou všude, někdy z ničeho nic sednu a kreslím, až mám od uhlu černý prsty. Cokoli, co mě zrovna zaujalo.

A je to osvobozující.

Na youtube koukám na zrychlené záběry malování obrazů doprovázené uklidňující hudbou (a vždycky u toho usnu, vřele doporučuju :D), občas se podívám na nějaký tutoriál a potom to jdu zkusit. Protože psaní je touhle dobou už něco víc, moje obrovská radost ale taky malinkatá povinnosti, malování je zase ten vytouženej odpočinek. Nebe, stromy, galaxie, domy,... Všechno a nic. Jen pro ten pocit.

Něco, co dělám bez očekávání. Svého i ostatních. 

A teď? Kromě té radosti a všeho, co se mi zrovna (bez důvodu) chce, si strašně ráda maluju ve svý hlavě.

     Maluju si tam svůj svět. Svůj život.
     Spokojenej, radostnej, splněnej sen.

Proč?
A proč ne!

Přiznávám, trochu jsem se bála, jak to bude vypadat, trochu dost. A bylo to divný, nedržet tužku nebo štětec, ale za zavřenýma očima do naprostý tmy vyčarovat obraz něčeho, při čem se mi chvěje celý tělo nadšením. Ale začínám v tom být vážně dobrá. Maluju (si to) pořád víc a častěji. (A občas to nanesu i vážně na ten papír, abych věděla, že to můžu držet v rukou :)). Opouštím opatrný strach z toho, co bych vlastně chtěla a skáču do všech těch představ po hlavě. Možná to je tím, že jsem se přestala bát si ten svůj život tak malovat, dát mu barvy a rozměry toho největší plána, co jsem kdy viděla. Netroškařím! Zavírám oči a dívám se na obrazy, co jsem odvážně stvořila. A někdy... někdy je ani nemusím zavřít, abych ten svět viděla jak malovanej.

    Píšu si svou budoucnost.
    A teď... teď si jí i maluju!


Ato nejlepší na konec -
buďte talentovaní jak drak nebo levý jak dvě boty,
ale tohle může a dokáže na jedničku úplně každý, ať je starý nebo mladý :)

Tak směle do toho!