PRVNÍ ŠKOLNÍ DEN

22.03.2017

"Domi tak už póóóď!"
"No jóóó furt, dyť du... Co pospícháš?"
"Dyž já sem děsně nažhavenej!!!"

Vstávačka hezky na šestou, protože do školy se vyráží v půl osmý. Od mých dětských let, kdy jsem se hnala do první třídy, se ale změnilo dost, nejvíc to, že bez kafe nefunguju a dokud nemám půl litru v sobě, svět se netočí. Když ale opomenu tohle všechno, návrat na místo činu po třinácti letech byl... Byl.

Škola opravená, botník zmizel z chodby, ale jinak to bylo jako déjà vu. Stejný patro, stejná třída, stejná třídní učitelka, stejná družina i stejná družinářka. Brácha kráčí
v mých stopách.
Akorát si sednul o jedno místo vedle, než jsem kdysi byla já, jinak dokonalý repete.

"Akorát se bojim, že si ten první den nebudu pamatovat. Že něco zapomenu."

Neboj, brácha, já ti o tom napíšu záznam a až se za chvilku naučíš číst, založím ti email a pošlu ti tam spooousty věcí! Abys nezapomněl. Ani já.

Třeba to, jak jsem ti psala na kartičku jméno a přišla k nám paní učitelka a uviděla nás a mámu opodál. Poznala mě, podala mi ruku a se slovy: "To už je let, já bych tě nepoznala, pocém," mě rovnou srdečně objala. Já bych ji poznala, pořád vypadá stejně a je stejně milá, jako byla v můj první školní den před tou řadou let. Nevím, jestli mě v ten okamžik navštívila rýma, nebo to bylo dojetí, ale popotáhla jsem si.

"Není to tu tak hrozné, že mám pravdu, děti? Je to sice už na doživotí, ale my to spolu zvládneme, co říkáte, žáci?"

Určitě to zvládneš, dostal jsi hned v první půlhodině medaili, to můžeme považovat za dobrý znamení, i když, abych ti zas tak nelhala, dostal ji každej :) I tak jsi byl ale frajer, když ses měl představit třídě a všem těm přihlížejícím rodičům a prarodičům a dalším
-ičům, a ty ses ledabyle opřel zády o tabuli a měls to zkrátka na háku. Že se trochu nudíš, jsem poznala taky z toho, že sis pak v lavici zbytek uvítací řeči podpíral hlavu rukou jako štamgasta u píva, ale chápu, nemohl ses už dočkat, až otevřeš slabikář
a vrhneš se na čtení.

"Pojďte si stoupnout dopředu, ať něco vidíte, vy jste rodiče, tak ať
z toho máte zážitek!"
"Ne, to je dobrý, já nejsem rodič, já jsem jenom sestra..."

Když jsme vás, novopečený školáky, museli opustit, sešla jsem s rodiči (těmi faktickými, nechápu, jak mě ta paní mohla pokládat za zodpovědného dospěláka?) do haly a měla před sebou jeden úkol. Když jsem byla v první já, dostala jsem poznámku. Vlastně to nebyla poznámka, ale paní učitelka mi škrtla obrázek v žákovský, protože jsem při výtvarce Šárce stříhala nůžkami u ucha. Chtěla jsem jí ukázat, jakej to vydává pěknej zvuk, ale učitelce to připadalo jako maximální ohrožení života a dala mi co proto. Mámě jsem potom řekla, že to zlobil Láďa, ale paní učitelka to špatně viděla
a potrestala mě, ale aby to neřešila, že mi to nevadí. Popravdě jsem při tom škrtání brečela, a když jsem potom lhala, přísahala jsem si, že až mi bude šestnáct
(z nějakýho důvodu jsem tehdy měla pocit, že to už budu děsně velká a dospělá), vrátím se do školy a mámě se tam přiznám. Šestnáct mi bylo, já na to nezapomněla, ale pořád jsem neměla odvahu. Dneska se tomu ale už nešlo vyhnout. Sice to bylo
s osmiletým zpožděním, ale přiznala jsem se. Slavnostně to odškrtávám ze seznamu.

A cestu ze školy svojí starou trasou jsem si dala s úsměvem na tváři ;)

Tak ať na to všechno jednou taky vzpomínáš tak rád, jako já a doufám, že napravíš moji reputaci a dáš učitelům zabrat mnohem víc ;) Věřím v tebe, ty to dokážeš, máš velkej potenciál!

PS: Máš u mě jedno speciální triko do školy s nápisem: SLYŠÍM, ALE POSLOUCHAT NEBUDU

- ségra

oba malý špunti :D
oba malý špunti :D

#píšu     #žiju