PŘÍBĚH STOLU

22.09.2018

Zamysleli jste se někdy nad tím, co dělala vaše skříň, než jste do ní poskládali oblečení, nebo čím byl rám vaší postele, než se z něj ta postel stala?
     Ne. Já vím, že ne. To je v pořádku. Ani mě to nijak zvlášť nezajímalo, než jsem si vyrobila svůj první stůl. Takže...

⇺ strom 

Příběh mého stolu začíná u prkna- Ne. Ne, musíme začít na začátku. Takže na začátku byl strom- Ne, ještě dál...

Na úplném začátku bylo semínko a z toho semínka dlouhé roky a desetiletí rostl silný, vysoký strom. Borovice. Obsypaná šiškami, oblečená do krusty z kůry, s jehličím toho nejkrásnějšího odstínu zelené. Kdesi v lesích, nebo možná horách. Na slunci, dešti, větru, v každou roční dobu, v každou ne-přízeň počasí a roz-maru přírody. A z jednoho rozmaru člověka (pravděpodobně tedy), byla tahle kdysi určitě krásná borovice podťata (nebo vyvrácena vichrem, (a v tom je člověk potom nevinně) kdo ví).

Ano, může se to zdát jako konec. Jakási podoba smrti v říši dřevin. Ale já myslím, že to není tak úplně pravda, protože cesta téhle borovice ještě rozhodně nebyla oním "skonem" u konce. Možná právě naopak.

Poprvé po desítkách let začala "putovat" a hýbat se. Nejprve byl strom odvezen na pilu, kde z něj vznikla prkna. A potom putoval do dílny k truhláři, který je začal opracovávat. A potom...

podlaha 

Tady vyprávění o tom, co bylo na začátku, přeruším, protože už bych hádala a navážu na okamžik, kdy jsem k dřevu přišla já.

Bylo to loňského podzimu na jedné farmě, kde jsem se šťourala v hromadě naházených klacků, kůlů, trámů a prken, zničených, unavených a určených na zátop. Byly to pozůstatky z jedné staré stodoly, kterou majitelé rekonstruovali a všechno "staré dřevo" šlo pryč. A já v tom mumraji našla, odkryla a zkřehlýma rukama vytáhla tři pokroucená, zvlhlá prkna. Řeknu vám, nevypadala nic moc. Byly v nich díry, zrezivělý hřebíky, kroutily se a praskaly, ale i tak... Nešlo je nechat jejich osudu - v kamnech.

Dozvěděla jsem se, že tahle prkna byla ve stodole podlahou.

Nevím, kdy ke svému účelu přišly a jak dlouho na zemi ležely, ale chodili po nich nohy, odvíjel se nad nimi ruch, kroky, život. Možná se po nich procházela nejen lidská chodidla, možná i tlapky nebo pařátky. A možná taky vůbec ne, třeba byly většinu času schovaný pod gaučem, nebo skříní, nebo kobercem, nebo co já vím. Každopádně se na nich jejich účel podepsal - škrábance, důlky, díry, prošoupání... Kdo ví, kolik toho měly za sebou, co všechno viděly. A unesly.

Překvapivě bez poznámek a s určitým mírným sdílným nadšením mi je Michal naložil do auta. I když zamazaly sedačky. A trčely málem až z kufru a vepředu se dotýkaly mých kolen a řadicí páky.

Odvezli jsme je rovnou na chalupu, kde jsme opřely o zeď, aby vyschla. Nevěděla jsem, co s nimi bude, ale určitě jsem je chtěla nějak využít, něco z nich vyrobit, vdechnout jim další účel, ať už praktický, nebo čistě vizuální.

... a skoro další rok tam prostě jen schla ... a čekala ... na svůj další ú-če/dě-l ...

⇺ stůl ⇻

A někdy minulý týden, konečně, to ke mně přišlo. Jen tak, samo. Bude to náš nový stolek!

Víte, tak trochu si myslím, že to to dřevo už nebavilo, takhle jen tak čekat, tak se samo připomnělo a rovnou si i řeklo, čím by na další roky chtělo být. Stolkem. Krásným, malým stolkem.

A bylo. Vyrobila jsem ho.
Sama.
Z velký části úplně sama, svýma rukama.

Přijela jsem na chalupu a poprosila tátu, aby mi prkna uříznul na pile, protože já se tý obrovský, hučící, zubatý potvory bojím a potom jsme prkna seřadili, slepily a zafixovali. Za dva dny byla ze tří prken deska. Táta mě vyhnal na zahradu, zavřel za mnou dveře dílny a bylo to jenom na mě. Jak si to udělám, takový to budu mít. I za cenu, že bych třeba nezvládla na vrtačku připevnit kotouč.

Už předem jsem věděla, jak chci, aby deska vypadala - co nejvíc původní, autentická, se všemi nedokonalostmi, dírami po hřebících, s vypadlým sukem, rýhami i nerovnými okraji. Nechtěla jsem schovávat stáří prken ani maskovat jejich původ. Chtěla jsem zachovat všechny ty roky, co v sobě dřevo nese, všechny ty příběhy vešlapané do lét.

A víte, kromě tý cirkulárky jsem tu desku stolu vyrobila úplně sama. Vlastníma rukama, bez pomoci, jen s občasným slovním doporučením od táty nebo komentářem dědy :) A víte... ten pocit... To je prostě něco úplně jinýho, než když jdete do Ikei a tam si vezmete dva stoly za dvě stovky, v kterých je jenom drť a jsou lehoučký jak pírka - a přesně tyhle jsme měli až do teď v obýváků a přesně na tyhle šlo skutečné dřevo se svým vlastním příběhem.

Člověk ten kus nábytku najednou vnímá jinak. Zná ho. Ví, čím byl a co se muselo stát, aby byl tím, čím je teď. Má to v rukou - doslova. Zná každý záhyb i rýhu, ví, kde je slabší a kde pevné, jaký suk se hýbal a který okraj se při broušení odštípl.

Ani by mě nenapadlo na něj drobit nebo položit hrneček s horkým čajem bez podtácku. A už v žádným případě by mě nenapadlo se k němu chovat tak neohleduplně, jako ke stolům, na kterých teď deska hrdě trůní. Květináč s bonsaí, přes jehož okraj mi při zalévání nejednou ukáplo, aniž bych si toho všimla, je zabezpečen a šoupat s květináčem, který předtím stolek poškrábal, nepřipadá v úvahu - hezky nadzvednout a přenést, žádný šťouchání sem a tam.

Řeknu to jednoduše - vyrobit si stůl (nebo ušít šaty, vyrobit zápisník, vypěstovat zeleninu,...) dává člověku nový pohled na celý ten proces a jednoduše si toho váží. Dává na šaty pozor, nečmárá a nevytrhává zbytečně listy, nevyhazuje jídlo a s chutí ho sní.

Je to úcta. K věcem, ano, možná to někomu přijde směšný, ale jde o samotnou podstatu. Úcta k materiálu, produktu, práci, která je k tomu potřeba i dovedností. A je to i o šetrnosti a rozvaze, přemýšlení o věcech, kterými se obklopujeme, odkud jsou, jak vznikly...

⇺ výroba ⇻

A jak jsem stůl vyrobila? Naprosto (a možná až překvapivě) jednoduše!

Po nařezání a slepení jsem vytáhla kozy (háhá, jo jasný, ty dřevěný, na kterých se pracuje, víte!), přichytila desku a dala se do drásání - železným kotoučem, co prohlubuje přirozený rýhy, a následně do "ohlazení" (stejný postup, jiný kotouč). Při tom procesu se z desky obrousila vrchní vrstva a zalezlá špína a deska zesvětlala. A jak to vonělo! Borovicí! Po důkladným obroušení a zahlazení, které jsem osobně kontrolovala dlaněmi (a třísky tahala ještě tři dny potom), bylo na čase dřevo ošetřit. Vtírala jsem do desky přírodní olej, důkladně ho roztírala do všech rýh a sledovala, jak náhle zesvětlané dřevo znovu tmavne. A pak už jen chvilka času na vsáknutí a bylo! Deska hotová.

Celou desku jsem měla v úmyslu položit na dva malé, odřené stolky, které jsme až do té doby měli v obýváků. Stačilo ji teda jen přivrtat - tím byla deska zespodu podepřena a zpevněna původními deskami stolečků a nohy jsem připevnila zpátky.

A teď si zahraju na Babicu a řeknu vám, jak si svoji desku vyrobit, aniž byste měli k dispozici vybavení táty, profesionálního truhláře:

  • cirkulárka = ruční pilka
  • elektrická vrtačka = aku nebo obyčejný šroubovák
  • kotouč na drásání = kartáč s železnými štětinami
  • kotouč na očištění a zahlazení = šmirgl papír
  • lepidlo a olej na dřevo koupíte v hobby marketu


Výsledná cena:

                 zachráněné desky 0,- 
                 nohy a zpevnění desky původními 0,-
= nic, kromě času, několika šroubů a pár kapek lepidla a oleje

Ten pocit a kus originálu ve vašem domově = 
naprosto k nezaplacení a přitom úplně zadarmo!

#tvořím