(PŘED)VÁNOČNÍ

12.12.2019

Vánoce. Vánoce kam se podíváš!

Jít do obchodu rovná se válečnému tažení. Štít do ruky, perfektní strategie nutností, výhružné bojové líčení pod tvářemi - doporučuje se. Pusu ženě, muži, dětem... Poslední slova modlitby a... stejně nezaparkujete, tak jedete nasraní domů :D Když se vám auto upíchnout poštěstí (a že i to je boj), vstoupíte do bitevní vřavy. Koledy celou tu absurditu jen dovršují. Prej klidu a míru. Balck Friday tomu dal pěkně na prdel.

Já před pár lety nedokázala sehnat ani piškoty na vosí úly :D

Nenechávat to na poslední chvíli je věc jedna (komu se chce plašit s dárky v srpnu, a nehlaste se všichni). Věc druhá - a mnohem podstatnější - je řešit dárky ROZUMNĚ.

Tak třeba já... Já Vánoce nemám ráda. Kvůli dárkům. Kvůli POVINNOSTI kupovat dárky. Kvůli tomu, že se to musí, ne že se to chce. Přijde mi přirozený koupit dárek kdykoliv během roku, jen proto, že mě to napadne, nebo že chci někomu něčím jen tak udělat radost. To má smysl. Ale ruku na srdce, kolik volovin pořídíte, jen "aby něco bylo". Ruku na srdce podruhé - je vám těch peněz za ty blbosti líto? Je vám líto, nebo k vzteku, že jste pořídili něco, co beztak nikdo nechce a nevyužije a potom se to v průběhu roku nenápadně posílá dál?

Mám představu vánoc, kdy se sejdeme, uděláme spoustu dobrého jídla a potom sedíme u filmů, deskových her, všude svíčky a světýlka, horká čokoláda se šlehačkou, jdeme se projít, čteme si, vyrábíme kartonový město... Jsme spolu. V klidu a pohodě. Tý opravdový. Bez dárků. Protože ty se mají přeci dávat, když to jde skutečně z nás, že jo?

Když někomu pořizuju dárek, mám z toho kolikrát (prokazatelně) větší radost, než následný obdarovaný. Protože si užívám, že jsem našla něco, co si myslím, že dotyčného potěší nebo mu to pomůže. Z toho plyne i moje neschopnost dárek udržet v tajnosti (například do narozenin), protože prostě přes tu radost to většinou stejně ještě ten den vykecám :D

Ne, vážně. Vážně to jde. A říkám vám to ne proto, že si to myslím, ale že to tak dělám! (učím se, snažím se, ale dělám). Darovat totiž lze, i když třeba není prostředků nazbyt. Ono je to vysmívaný a před časem (doufám, že ten už je definitivně pryč) to skoro znamenalo, že jste chtěli na někom "šetřit" a tak jste ho "odbyli" domácím, vyrobeným dárkem. Nemusíte hned kupovat prkna a stloukat televizní stolek. Ale můžete něco, co běžně kupujete (třeba nějakou drogerii) vyrobit. Dát tomu přidanou hodnotu, něco ze sebe, ozdobit, napsat k tomu "příběh". Věřte, že to ve většině případů vyjde levněji. (Ps. slova typu "tos to mohla radši koupit, než mi tu zástěru tejden šít" nejsou na místě).

A teď zpátky k "tradičnímu" zdomácnělýmu postupu a průběhu.

V říjnu nadáváme, proč v telce s Vánoci otravují. V listopadu zjišťujeme, jaký to zase bude nadlimitní výdaj. V půlce listopadu si říkáme, že je ještě čas a že stejně nevíme, co komu. Ke konci listopadu si říkáme, že už musíme. Začneme sjíždět články typu "co dědečkovi" a "top 10 hraček letošních Vánoc". Všechno nadlimitní, samozřejmě.

Na začátku prosince sice pořád moc nevíme co, zato víme, že už vážně musíme aspoň něco. Započnou ony pověstné (víkendové) nájezdy do obchodních center. Vánoční atmosféra v nás vyvolává depresi. Hlubokou. Hluboko začínáme mít i do kapsy (obzvlášť, když si na ty věci nedáme v tlačenicích pozor). Koledy nám lezou ušima (z celého srdce lituju a soucítím se všemi prodavači a zaměstnanci takových míst). Není vůbec nic divnýho, když z toho všeho (od někoho ve frontě tělo na tělo) obdržíme grátis rýmu.

Potom začne oblíbený dvojboj kvantita a výše ceny. Aby toho nebylo málo. A abychom se taky ukázali, že na to máme, že jo (i když třeba vůbec ne...).

Chraň vás ruka páně si na vánoční dárky půjčovat peníze!!

Než přijde štědrý den, jsme všichni otrávení, zničení a unavení. Nemáme radost skoro z ničeho, při rozbalování vidíme, že ježíšek si procházel stejným pořizovacím "peklem" jako my a v duchu se sami sebe ptáme, jestli je tohle opravdu nutný, když (kromě dětí) z toho nevyjde nikdo s vyrovnaným rozpočtem a dobrou náladou.


Jde to ale i jinak.

Ne, vážně. Vážně to jde. A říkám vám to ne proto, že si to myslím, ale že to tak dělám! (učím se, snažím se, ale dělám). Darovat totiž lze, i když třeba není prostředků nazbyt. Ono je to vysmívaný a před časem (doufám, že ten už je definitivně pryč) to skoro znamenalo, že jste chtěli na někom "šetřit" a tak jste ho "odbyli" domácím, vyrobeným dárkem. Nemusíte hned kupovat prkna a stloukat televizní stolek. Ale můžete něco, co běžně kupujete (třeba nějakou drogerii) vyrobit. Dát tomu přidanou hodnotu, něco ze sebe, ozdobit, napsat k tomu "příběh". Věřte, že to ve většině případů vyjde levněji. (Ps. slova typu "tos to mohla radši koupit, než mi tu zástěru tejden šít" nejsou na místě).



Představte si, že si rozbalíte třeba takový tuhý mýdlo z déemka - na to asi nijak nezareagujete - ale rozbalit tuhý mýdlo se sušenými květy, obohacený vaší oblíbenou vůní, vydloubnutý ze zajímavý formy, s ručně psanou "hand made" cedulkou... to už byste se pozastavili a věnovali tomu pozornost mnohem víc, že jo?

Je důležitý si uvědomit, že to je třeba "jenom mejdlo", ale to "jenom mejdlo" někdo pro vás vyrobil. Strávil u něj čas, kdy mohl dělat něco (cokoliv) jinýho. Nešel do krámu a nevzal první, co mu padlo do ruky. Studoval výrobní postup. Vybíral komponenty. Vybíral správný materiál. Zaflákal u toho kuchyň. Čekal, až to zchladne... Dal vám svůj čas. A při tom celém procesu myslel na vás, že to dělá pro vás a že vám tím chce udělat radost. Ano?

Koupený dárek je taky fajn, vůbec to nezatracuju. Hlavně, když si s tím dáte práci a vyberete takový, co víte, že se příjemci bude líbit, že to je jeho styl. Spousta lidí nakupuje "podle sebe" a na toho, komu chtějí věc dát, si kolikrát ani nevzpomenou. Ruku na srce znovu - má tohle smysl?


Poslední, co by chtěla ještě říct a co jsem sama začala dělat až teď, jsou dary, které vy "koupíte", ale udělají radost někomu úplně cizímu. Nechci tomu říkat charita. Chci tomu říkat soucit a zároveň vděk, protože uvědomit si, že my všechno, co opravdu potřebujeme, už máme a někdo jiný tu pomocnou ruku a trochu lidskýho soucitu opravdu potřebuje, je dárek obousměrný.

Potřebovat a chtít jsou totiž dvě rozdílné věci. Uvědomit si to je základ. Já mám všechno. Moje rodina má všechno. Všechno podstatný co k životu potřebujeme. Než utrácet peníze za další hlouposti, radši pomůžu někde, kde je to opravdu potřeba. Protože kdybych někdy byla v takové situaci (a že si člověk nikdy nemůže být jistý, že ho něco takového nepotká), chtěla bych pomoc a byla bych za ni vděčná. Když můžu, když mám, proč nepomoct? Vybrat si může každý jakou formou, v jaké výši, komu a kam pomoc půjde. Může to být klidně i soused. Nebo někdo na jiném kontinentu. Pak mi dejte vědět, jak jste se přitom cítili. Dobře, že jo?


Mám představu vánoc. Tu úplně nejideálnější verzi.
Kdyby všichni ty peníze, co za dárky utratili (teda před tím, než je utratili, že jo :D), je vzali a šli nebo jeli si je někam nebo nějak užít. Protože si ty peníze oni sami (vy!) vydělali. Dává teda jenom rozum, abyste si je i vy sami užili. Nebo ne?


Až to takhle bude, začnu zase věřit na "šťastné a veselé" a čas "klidu a míru". Až to takhle bude, zaručeně budou "štatní a veselí" a "klidní a mírní" jako beránci všichni. A to vám bude ta správná vánoční atmoška!