PO LETECH A NA APRÍLA

01.04.2017

Společenský akce mají pro mě jednu nevýhodu - musím do společnosti. 

Já, rozený introvert, knihomol a mistr v trávení času sama a bez mluvení, nenesu zrovna dobře, když musím někam mezi lidi. A je to ještě horší, když ty lidi znám a úplně nejhorší, když se s nimi znám jenom od vidění.

Na plese jsem byla naposledy před pěti lety a poprvé rok před tím, na svém vlastním. Takže mě čekal ples číslo tři
a zároveň první, co nebyl maturitní.

O nervech z nákupu šatů jsem se zmínila (vyčerpávajícím způsobem) minule, takže přeskočím rovnou k okamžiku, kdy jsme už 
v sedm měli nabírat další lidi, ale my se pořád ještě doma fintili. Jo, asi už jste z těch pár článků pochopili, že zkrátka není
v našich silách, abychom s Michalem někdy někam vyrazili včas, a to ani v případě, že se skutečně začneme chystat včas.

Kromě toho, že jsem si ještě na poslední chvíli snažila vzpomenout, jak se sakra kreslí linky na oči a následně drancovala mámin šatník a hledala silonky (protože ty já doma nevedu), dorazili jsme do cíle k údivu nás všech poměrně na čas. Tak ještě aby ne, když to bylo jen o dvě vesnice dál, že jo.

A pak to začalo. Tu sousedi, tam známí, tuhle bývalý učitelé, támhle bývalá kolegyně, tadyhle zase ti, co jsme s nimi kdysi byli tamhle. Ó-MŮJ-BOŽE. A k tomu ty moje šaty, které jsem si šíleně nechtěla oblíknout (ale hlavně, že jsem si je koupila, co??) a boty na podpatku, kterej sice pro zkušené výškochodkyně není žádnej problém, ale pro mě, která spíš než cokoli chodí bosa, to byly hotový chůdy.

No nic, když jsme tam už byli, seděli u stolu, který měl pro nás z poloviny úplně cizí osazenstvo a s většinou těch, co známe, jsme se už pozdravili, začalo se mi nějak líp dýchat. Nervozitka opadla (v mém případě ne díky alkoholu, neboť jsem řidič, řidič vždycky, řidič pro všecky), úvod za námi, brambůrky přede mnou (Domi neotevírej je - Domi nejez je - dobře, nejez další - fajn, nedojídej ten sáček - tak jo, ale neobjednávej si dal-...), a hudba, co slýchám jen na podobných akcích (takže už skoro nikdy a to mě trochu mrzí, protože jsou ty český pecky klasický prostě nejnejnej).

Táta si "splnil sen" a tancoval se mnou (v mých tanečních to nedopadlo zrovna dvakrát slavně a od té doby nebyla příležitost), Michal si "splnil sen" a tancoval s mámou (za sedm let se k tomu neodvážil, posera :D), já si nesplnila žádnej sen, ale líbilo se mi natáčet kompromitující materiály na svoje rodiče. A taky se mi líbilo tančit
s Michalem
někde jinde, než jen doma na hudbu, kterou si spolu broukáme, i když to je samozřejmě větší zábava :)

Krásný byl ale jeden pár, který jsem výjimečně neznala ani trochu, malá paní se stejně vysokým pánem, takové pohádkové postavičky, které z parketu neodešli za celou dobu a tancovali snad každý tanec. Pořád se k sobě tiskli a pohupovali se. Jednou jsem u nich byla blízko a slyšela, jak boubelatá paní, kolem které prošla jiná, říká: "Podívej, ta má ale hezkej zadek, viď." A on se ani nepodíval a odpověděl jí: "Nemá. Ty máš mnohem hezčí."Ta dvojice byla naprosto úžasná a čistá.

Jé hele! Ty jsi jak Zorka Hejdová!

V průběhu večera a s přibývajícím množstvím alkoholu v krvi všech zúčastněných, mi jeden spolusedící u stolu, značně omámen pivem (měl před sebou tři plné půllitry
a pokaždý, když prošel číšník, objednal si další) začal říkat Zorko, protože podle jeho slov jsem vypadala jako Hejdová a jeho manželka si mě o půlnoci musela vyfotit se slovy: "To jsem zvědavá, jestli mu jako Zorka budeš připadat ještě ráno." No, já jsem zvědavá taky, až ji příště někdy potkám, musím se zeptat.

Celý večer mi mohly upadnout nohy, chvílemi jsem byla jak Popelka, protože jsem se co chvíli vyzouvala a Michal mě neustále přemlouval, abych se přezula do balerínek. To jsem ale vehementně odmítala, koupila jsem si zbrusu nový boty a chtěla je prostě nosit, ukázat a užít si (protože ruku na srdce, kdy zase budu mít příležitost je obout, že jo), ale v jednu ráno jsem to vzdala a tancovala bosa (staré parkety a silonky... no co vám mám povídat, punčochy jsem vyhodila).

Abych to shrnula, tak, jak moc jsem tam nechtěla, tak moc se mi tam potom líbilo.
V tombole jsme si vytáhli jednu z hlavních cen, vydrželi jsme o čtyři hodiny déle, než si rodiče tipovali a domů jsem nás odvezla zase všechny pohromadě.

Tím chci říct, že to, že se vám někam nechce, ještě neznamená, že si to nakonec neužijete. Častokrát se připravíme o nějaký zážitek čistě jen proto, že se nám něco nechce, že to je moc práce nebo je to složitý a kdo ví co ještě. Příležitosti je třeba využívat, ať už jsou malé a zdánlivě bezvýznamné jak chtějí. Sedět celý život doma na zadku, na co potom bude vzpomínat? Přijde doba, kdy nám každá nevyužitá šance přijde bolestivá a zásadní, kdy budeme litovat a chtít víc vidět, víc zažít, víc zkusit a je jedno, že teď třeba mluvím o malém plese na vesnici. Jsem moc ráda, že jsem se nakonec nechala přemluvit a šla, nevymluvila se a i přes obavy si to užila.
Fakt jo!

No a nebo se to dá vzít ještě z jiného konce a to, že Murphyho zákon funguje spolehlivě, totiž když se vám někam nechce, tak to zaručeně bude stát za to, zatímco když se těšíte, budete chtít, abyste bývali neměli ani jedno očekávání, protože to bylo o to víc na hovno ;)

#žiju