PLAVAT ČASEM

08.10.2019

     S časem se dá hýbat. 


Ne každý to ví, ale zcela určitě každý se s tím už setkal. Čas je něco, co si určití lidé umí zprohýbat k obrazu svému. Je to jistý druh magie. Takový tý skutečný, co ji veřejnost dokáže pobrat a třeba i uznat. Nejsou na to školy. Nejsou na to kurzy. A ne, nemusíte se s tím narodit. Musíte jen chtít a pak se to chtění naučit správně promítnout. A vaše časový kotrmelce se můžou dotknout kohokoliv. Doslova kohokoliv. Bez ohledu na věk, bez ohledu na vzdálenost, národnost, víru, finanční zajištěnost... kdokoli to bude chtít, může vaši pozměněnou realitu přijmout a být si v ní tak dlouhou a tak intenzivně, jak se mu zachce.


Vliv na život plynoucí podle dosud známých fyzikálních zákonů to má, pravda, ale není to tak markantní, jak by se mohlo zdát. Možná přijdete kvůli tomu pozdě. Možná kvůli tomu půjdete někdy pozdě spát. Možná na něco zapomenete. Zcela určitě vám do hlavy nasadí spoustu věcí - myšlenek, třeba.

Má to ale vedlejší účinky. Na každého to působí trochu jinak. Na někoho málo, na někoho moc. Vyvolává to halucinace. Dočasné krize identity. Některé části vašeho mozku, o kterých jste nevěděli nebo je neuměli používat, začnou pracovat na plné obrátky. Prohloubí se vaše zvědavost - někdy až na neúnosnou míru.

Nebezpečí - v drtivé většině případů vzniká závislost. Někdy i nekontrolovatelná. Odvykání bývá téměř bez úspěchu.

     Svět kolem vás běží dál. Čas si je neúprosný generál.

tik tak

Vteřiny, minuty, hodiny, dny.      Dokola a dokola.      Dokonale přesně. Dokonale stejně, neměnně.      Vteřina. Šedesát. Minuta. Šedesát. Hodina. Dvacet čtyři. Týden. Sedm.      A tak dál, a tak dál.      Dokola.      Přesně.      Jako hodiny.

Ale vy se schováte. Vy se mu schováte. Jinam. Je to taková zvláštní časová kapsa, do který se ponoříte. A uvnitř je to jinak. Je to jiný. Svět kolem běží dál. Ale uvnitř vás to je jinak. Je to jiný.

V knížce je to všechno jiný. Snadný. Nepříjemný, nezáživný části přeskočíš jednou větou a u jinýho zase můžeš být tak dlouho, jak jen se odvážíš.

Osm hodin ve škole, dvanáct hodin v práci, nákupy, úklid... to všechno jde přeskočit. Odbýt pár slovy. Pouhou zmínkou. Hodiny a hodiny života odvyprávěny v několika slovech, která přečteme rychleji, než se dvakrát nadechneme.

     Pohádali jsme se. Křičeli jsme, vyčítali a obviňovali se, a když už nás nic dalšího nenapadlo, co bychom si mohli vmést do tváře, odešli jsme každý do jiné místnost.

Dvě věty. Vztah visící na vlásku a zabralo to jen dvě věty. To my umíme. My, co píšeme. Takhle šmahem. Konat divy i brát sny.

A potom se zavřou dveře a my se můžeme ponořit do pouhých procitů, na celé stránky se tam pozastavit. Čas zastavit. To, co v životě naopak trvá jen okamžik, myšlenku, kratičké prožití, můžeme natahovat a natahovat a padat, do hloubky padat a padat...

     Odešli jsme každý do jiné místnosti. Dveře se s tichým, definitivní cvaknutím zavřely a pak už bylo jen ticho.
     Ležím na posteli.
     Polštář pod hlavou je měkký jako podupané srdce uvnitř hrudi. Na tváři mě šimrá zbloudilý vlas a stékající slza. Vlajkonoš celé armády, která čeká za víčky na svůj pochod. Ale ještě ne. Ještě to nemůžu dopustit. Ještě si to nemůžu připustit...
     Naslouchám tichu v uších, které trpí z křiku. Možná se tam někde za dveřmi pohybuje. Možná je už pryč. Teplo pomalu stoupá z těla vzhůru ke stropu a v konečcích prstů se rozmáhá chlad. Nejen v konečcích prstů. Nejen chlad.
     Zírám do stropu, který nenápadně tmavne. Ze světa odchází světlo. Ze mě odchází světlo. Temníme s každou další vteřinou.
     Armáda čeká.
     Já čekám.
     Svět si jde dál. Jsem mu jedno. My dva mu jsme jedno. Je to jedno?
     Armáda vyrazí ke svému pochodu. Poslední zbytky tepla opustí moje tělo a narazí do šera pokoje. Tma klesne, přikryje mě jako deka.
     Armáda zaútočí.


Slova, věty, souvětí. Stránka za stránkou. Dokážeme v tom strávit dlouhé minuty. Vleklá souvětí. Hodiny. Čarujeme. Ohýbáme čas. Tvarujeme realitu příběhů.


Čas i prostor.     Časoprostor.      Děj.      Čaroděj.


Není to pro čtenáře. V první chvíli, v prvních pokusech... nikdy to není pro čtenáře. Nejdřív je to pro autora. Ten se potřebuje schovat. Změnit čas. Zastavit nebo mrknutím oka přeskočit staletí. Všimnout si všeho. Každého vjemu, každé myšlenky. Popsat ten zastavený čas. A až pak, až potom, co se v tom kouzle vykoupeme, až ho vyzkoušíme, jestli lektvar správně působí, je dobře namíchán, voní, ladí a chutná, potom je ta magie připravená pro všechno, kdo by chtěli téhle medicíny užít. Zastavit se v okamžiku a podrobit ho důkladné studii.

     Tohle je magie knih.

     Být jen tam, kde chceme. A to co nechceme, tam, kde se nechceme
     trápit, tam, kde nechceme trávit čas... prostě jen tak, jednoduše
     vůbec nebýt. Tohle všechno na jeden nádech přejít.

     A jindě, jinde si naopak spokojeně staletí žít. Být. Snít.


Malujeme slovy. Fotíme. Natáčíme, hrajeme a nahráváme zpíváme mluvíme mrazíme i hřejeme děsíme těšíme tišíme

Víme.

- autor - čtenář - písmena - slova - věty - příběhy - knihy -

MY

chemický vzorec
matematická hádanka
kouzelný recept

     Umíme nás dostat kamkoliv. Ne, vážně, kamkoliv. Umíme taky
     zázraky. Bez čekání, prostě hned. Nemožný? Nemožný umíme taky.
     Taky hned. A taky... taky nás umíme dostat někam úplně, úplně
     jinam. Daleko. Daleko v čase, daleko v místě, daleko v myšlenkách.
     Na samý konec světa, galaxie, vesmíru a chápání.  ...pryč.

Jo, to umíme.

Zastavit, zpomalit, zrychlit i přeskočit čas.


PS: Píšeš? Čteš? Plaveš si časem, vláčí tě ta magie? Sdílej tenhle článek a "podepiš" se pod tu moc - sílu ohýbat čas, kterou tvoříme i vstřebáváme. Dáváme, bereme. Slovy.                                                           Cítíš to stejně? Věříš tomu?