PÍŠU - TVOŘÍM - ŽIJU

28.12.2018

Každoroční články shrnující uplynulý rok mi upřímně jako čtenáři přijdou vcelku nezajímavý. Na druhou stranu ale pro ty, kdo je píší, to je taková forma... řekněme zhodnocení svojí práce (protože výstižný slovo mě prostě nenapadlo...).

Sama vždycky přemýšlím a váhám, jestli něco vůbec budu psát a když už, tak co by to vlastně mělo být. No, a jelikož jsem děsnej flákač a poslední článek vyšel v... kdy vlastně vůbec - na začátku listopadu?! Vážně!?! ...tak vlastně tak nějak nemám na výběr, co? :D

Pokusím se to tedy zase pojmout tak trochu méně nudnou (teda aspoň doufám) formou a hezky to rozdělit na moje oblíbené píšu - tvořím - žiju. (A když vás to nebude bavit nebo zajímat... nic se neděje! Vždyť já tohle všechno dělám a píšu v první řadě hlavně sama pro sebe! :))

Tak já teda začnu. A začnu od konce.


Žiju

To je podstatná věc, né že né.

Minulý rok jsem v posledním článku psala o nástěnce snů. Tu mám pořád, a světe div se, je pořád stejná (tím myslím, že jsem do ní zběsile nepřidávala "každej nesmysl, co mě cvrnknul do nosu").

A víte, co je největší sranda? Že ono se to vážně děje!

Já budu upřímná, já tomu zase až tak moc nevěřila. Jako takhle... já tomu chtěla věřit. Ale jsem poctivej pesimista, od základu sarkasta a basta. A tak jsem to nechala... být. Nechala jsem si tu nástěnku žít a uložila jsem ji kousek od demarkační linie s podvědomím. A že si tam teda ten rok žila! Kdybych ji neměla, asi bych si neuvědomila, že se ty věci dějí. Možná bych si vůbec nevšimla, že se mi něco plní. Možná bych pořád žila v domnění, že se nic neděje a nic co chci mě nepotkává. Možná jsem přesně takhle žila až dosud, deprimovaná a smutná a přitom mi všechny ty radosti procházely přímo před nosem a já je zdatně ignorovala. Hloupá, hloupá holka...

Na nástěnce mám osm políček.
Tři jsou takový abstraktní.
Dva pracovní.
Dva čistě snový (ale reálně snový, takový ty rukama zakořenění hluboko pod kůží).
A jeden je... těžko definovatelný, ale na celý život. Splněný a vlastně ještě vůbec ne...
Čtyři z nich se právě teď dějí. Už nějaký čas se dějí, některé gradují, některé nedávno začaly, ale dějí.
Na jeden "sen" se právě chystám, už si pomyslně vyhrnuju rukávy a rozehřívám se, než vlezu do ringu (ta psychická příprava je pěkně náročná vám povím).
A jeden nevzdávám a pořád se snažím, i když v tuhle chvíli nemůžu říct, že bych zrovna nějak výrazně postupovala. Nebo takhle... postupovala, to zase jo, hýbu se a je to směrem kupředu, ale je to takový... vážně hrozně uloudaný. Tak snad nasadím na sprint.
A poslední dva... ty se dějí především v mojí hlavě a na pinterestu :D protože do zhmotnění to je spooooousta času-práce-peněz-úsilí-atakvůbecvšakmirozumíte.

Možná tam na tu moji nástěnku další rok něco přidám. Přeci jen... pár si jich nejspíš pomyslně odškrtnu ♥

Píšu

Ano, píšu. To je taky podstatná věc, protože ten rok předtím jsem skoro vůbec nepsala. Krize, blok, nechuť, demotivace...

V únoru jsem s tím udělala vcelku radikální rychlej konec a za několik týdnů napsala rovnou celou knihu. DUFR (tak se jmenuje prosimvás, jo?). Byla do soutěže, kterou jsem nevyhrála (a díky za to, protože knížka sice je, ale potřebuje náležitou péči, přepisy a popisy a ve stavu, v kterým je teď, bych ji nechtěla a ani nemohla pustit ven.

A zase píšu Podzimní listí - pro ty, kteří se mnou jsou už dlouho, ano, píšu ji ještě pořád... :)

A spoustu práce jsem věnovala Vlčím mákům, ale o těch... o těch toho bude ještě spooooustu k (pře)čtení někdy příště ;)

Tvořím

Největší a nejpodstatnější věc, kterou jsem vytvořila, jsou bezesporu diáře. A je to až neskutečný, že v jednom roce jsem udělala dvoje (2018 a 2019) a že se vám tolik líbí a vyprodáváte mi je během pár dní. Je to neskutečný. A taky jsem se na nich neskutečně nadřela, protože na to nemám žádný programy a všechno to přešlo přes moji ruku a v ní centropen. Je to prostě (ne)SKUTEČNÝ!

Diáři ovšem moje tvořivá zdaleka nekončí, i když v porovnání s tím je všechno ostatní jenom takový šolichání :) Ale tak třeba namátkou - vyrobila jsem stůl ze zachráněných prken. Nakreslila můry a lebky a potiskla tím polštáře (hmm, romantika!). Vypěstovala trochu zeleniny a spousty bylinek, vyráběla z nich a (vy)užívala je, sušila, sbírala, a vyrážela na ovoce a plody a trhala a zavářela a vařila a... A dělala spousty dalších drobností, co mě neskutečně těšily a naplňovaly!


A dělo se toho samozřejmě mnohem, mnohem víc. Dělo se toho v mém životě víc, než ten rok předtím. Děly se věci, který se mohly stát jenom díky práci, kterou jsem začala už roky předtím, a nebyly dosud vidět výsledky. Děly se obrovské milníky, který jsou pro mě tolik osobní, že o nich nemluvím, ale o to víc je žiju. Děly se věci špatný, těžký a plný strachu, ale taky tak NESKUTEČNĚ ÚŽASNÝ, ŽE TOMU POŘÁD NEMŮŽU UVĚŘIT. Překračovala jsem hranice. Osobní. Hranice komfortní zóny i strachu a nechuti. A když pominu nadávání na to, tak jsem za to vděčná a pyšná sama na sebe (a ne, nepřijde mi to divný nebo namyšlený tohle o sobě prohlásit).

A co přinese ten další rok? Nechám to na vesmíru a svých snech a přáních, na tvrdý práci a radosti a všem, co se mi rozhodne do života přijít a přinést s sebou kus dobra a dosti. A vám přeji to samé!