OSM

05.06.2018



Tenhle malej skřítek zahradníček, co mi kropí záhonek s konví skoro tak velkou (a těžkou) jako on sám, má dneska narozeniny!


Před osmi lety, na den přesně, jsem se stala ségrou. A ten malej špunt bráchou. Napnula se nitka ode mě od žehlícího prkna doma v obýváku až daleko do porodnice k tomu zmačkanýmu človíčkovi. 
A bylo to. Nejlepší kámoši. 

I přes bezmála osmnáctiletej věkovej rozdíl. I přes všechno. Na věku nesejde. Na každou otázku: "Kolik ti teda jako je, Domi?" odpovídám vždycky jiným číslem. Některý dny se cítím super dospělá, to mi je osmnáct. Někdy říkám deset, pět, když si uvědomím, že vymýšlím větší bejkárny, než on. Ale na věku, na tom čísle, prostě nezáleží. Jsme ze stejnýho těsta. A teď nemyslím jen to, že jsme sourozenci. 

Jsme ze stejnýho těsta duševně. Na stejný vlně. 

Tvořiví, zvědaví, vůči sobě upovídaní... Občas je to těžký, protože si zrovna neuvědomím, že mám v patách bráchu, co po mě opičí každou blbost, co provedu. Všechno, co dělám, chce a zkouší taky. Čtu - čte. Tvořím - tvoří. Projdu louží - projde louží. Lezu na střechu - leze za mnou (a máma ječí). A miliony dalších věcí.
A je to strašně super, mít někoho, kdo jde do všeho s vámi, do naprosto každý srandy a nesmyslu, do takovejch těch věcí, na který "dospělí" říkají: "Na to jsem už starej, na to zapomeň, tohle dělat nebudu." Je to takovej kámoš pro každou špatnost. Teda... však si rozumíme :)

A jak roste, tím je to větší legrace. Víc povídání. Víc blbostí. Víc radosti. 

A jednou mě přeroste a bude to větší rozumbrada a pohádkář než já, a nejspíš mi to bude připadat stejně tak rychlý, jako za ten měsíc, co jsem fotku se zahradníčkem pořizovala, vyrostlo a rozkvetlo všechno v tom záhoně. Ale teď, zatím, je mu teprve osm. Pořád mi věří každou blbinu, kterou mu namluvím o Hejkalech a skřítcích, pořád spolu naprosto seriózně debatujeme o pohádkách a rozvíjíme teorie o Vánočních dárcích. Pořád jsme děti, ať je ten věk už jakej chce, a všechny rozdíly jakbysmet. 

Pořád jsme brácha a ségra, a když se dlouho nevidíme, začínáme fňukat, protože se nám stýská. A pořád mě někdy zlobí a já se zlobím na něj a pořád to pokaždý skončí nějakou blbinou a smíchem. A pořád to bude stejný, i když mu už nebude osm, ale třeba osmnáct. Nemusím tomu věřit, nemusím v to doufat. To já prostě VÍM.


Protože ta nitka...
ta se s časem stává lanem
.