MYSL ČARODĚJ

14.08.2019

Můj život ovládají strachy.


Bojím se všeho. Bojím se toho, co neznám, bojím se věcí, co znám, bojím se chvil, které neovlivním, bojím se okamžiků, které ovlivnit můžu. Vždycky se najde prostor, skulinka, jedno malinké, nenápadné co když, které kdykoliv, v čemkoliv a jakkoliv otevřou strachu dvířka. Mám strach o zdraví, mám strach o rodinu, mám strach o budoucnost, mám strach o sny.

   A možná nejvíc se bojím, že svůj život promarním.
   Že mě strach bude držet tak moc zpátky, že neuskutečním, po čem toužím.


Čekám. Vždycky čekám na . bude líp. nebude hůř. ...

A já pociťuju, že za ty roky mi už skutečně proklouzlo mezi prsty spoustu radosti, zážitků a možná i osobních výher. A to nechci. Chci se naučit jít i přes strach. A vím, že bojuju a vím, že už nejsem tak slabý soupeř. Mám brnění, vytvořila jsem si zbraň, dokážu se ubránit a občas i zasadit strachu ránu.

   Ten strach pramení z hlavy. Mysl je mocný čaroděj.
   Je na nás, jestli z něj bude bílý čaroděj - dobrý, nebo černý čaroděj - zlý.


                  zastav. dýchej. plakej, jestli musíš.

                        když ne teď, tak kdy

Jestliže tohle čteš, přežil jsi celý život až do tohoto bodu. Přežil jsi traumata, zlomená srdce, devastaci, různé fáze života a podívejme, jsi tu. Jsi tu, do prdele! Jsi úžasný

A všechna tahle magická moc leží v mysli. Jsou to myšlenky, které máme, vysíláme, necháváme se jimi prostoupit až do morku kostí. Moje mysl je kreativní. A jestli mě ovládají strachy, prostoupí až do ní, vytvoří černého čaroděje a myšlenky mě začnou děsit. Děsit, co by se (ne)mohlo stát. A všechny se nesou v duchu strachů, ne radosti a naděje.

Dlouho jsem si to neuvědomovala. Nepřišlo mi zvláštní, že se pořád bojím, myslela jsem, že to je normální. Ale ani jsem si neuvědomila, že všechny ty špatné myšlenky, negativní a plné strachu, mě ovlivňují sami o sobě a tvoří další neradostné úvahy.

Zaměřila jsem se proto na mysl. Začala hledat to dobré. Věřit, i když je to těžké. Vysílat to, co bych chtěla, aby se mi vracelo - dobro, radost, štěstí, lásku. Protože jestliže dosud byla moje mysl černý čaroděj, který plnil můj život černými myšlenkami, strachy a obavami, přesně to se mi vracelo - další strach, další obavy. A co hůř, bez víry, že se to zlepší, s myšlenkou, že nic nemůže vyjít, že věci se vždy jen zkomplikují a nepovedou; přesně toho se mi dostávalo.

   Co dáš, to dostaneš. Co vyšleš, to se ti vrátí.


Víra.

Věřit, že se věci v dobré obrátí, že se sny splní, že je tu štěstí a radost všude kolem nás na dosah. Jen natáhnout ruku. Jen se o to pokusit. Jen trochu... věřit.

Moje mysl mě má tendenci vracet do starých kolejí a přemlouvá mě, že bych se neměla k nadějím upínat. Připomíná mi, že když jsem se bála, předem čekala to (nej)horší, vždycky se to vyplnilo. (Pamatujete? Co vyšleš, to se ti vrátí.) Abych té svojí mysli zase tolik nekřivdila, ona mě k tomu přemlouvala a připomínala mi to proto, aby mě chránila. Zvráceně a krutě, ale chránila. Abych nebyla zklamaná, kdybych věřila a ono se to nesplnilo. Aby mě to nedostalo do kolen, kdybych pevně doufala a nepřipouštěla si neúspěch, a ono to nevyšlo.

   Jenže v říši nevíry, strachů a obav se nemůže nic obrátit v dobré.
   Jak by taky mohlo...

Jak ale takovou ustrašenou mysl uzdravit? Jak opustit krajinu obav? Jak natáhnout tu ruku a prostě jen trochu... věřit? 

žiješ jen jednou, ale pokud to  děláš  správně, jednou je dost

pěstuj své sny


Myslet pozitivně.

Zprvu jsem tomu nevěřila. Nevěřila jsem těm pozitivním myšlenkám (ne sluníčkářským, lehkovážným a nesmyslným, ale zkrátka jen... pozitivním), které jsem musela navlíknout na ty negativní, které okamžitě v každé situaci vyskočily.

Nevěřila jsem jim, ale snažila jsem se. Přinejmenším jsem je udržovala při životě, krmila je radostmi o velikosti zrnka písku. A jak víme, poušť jsou jen zrnka písku, stejně tak jako oceán je plný kapek. Je jedno, že ty radosti jsou maličké. Neudupejte je. Nezahoďte. Nezáleží na velikosti, nezáleží na důležitosti nebo významnosti.

   Život je tvořen z maličkostí, detailů a okamžiků.
   Jako poušť ze zrnek písku a moře z kapek vody.

V každém špatném vidět kousek dobrého.
V každém neúspěchu pocítit výhru.
V každém zklamání najít radost.

A za okamžik budete schopni uvěřit už o něco víc, než na začátku. Protože se sami přesvědčíte, že to tam je. Je tam to dobro. Kdekoliv. Kdykoliv. A díky tomu bude snazší mít pozitivní mysl, bílý čaroděj porazí černého čaroděje a uvěřit už nebude nic nemyslitelného.

JARO: krásná připomínka toho, jak nádherná změna může být

"změnil ses"                             "v to doufám"


A když přijde tohle všechno, když strachy bojujete, když vyšlete dobro a uvidíte, že se vrací, když ho najdete a uvěříte, musíte se naučit si všechny tyhle změny a dary, které jste si sami dopřáli, užít. Uvědomit, být za ně vděční a přetvořit je v další, ještě větší radost. Která přinese další, ještě větší radost. A ta přinese další, ještě větší... A věřit už nebude jen o (slepé) víře, ale o jistotě, že to tam je, možná ne hned, možná rovnou za rohem, ale je, je to jisté, není třeba naslouchat strachu, který si myslí, že nás chrání, jít za tím a vysílat, co chceme přijímat.


Někdy nebojuju, někdy utíkám.
Někdy bojuju a prohrávám.
Někdy se rovnou vzdám.
A jindy si zase uvědomím všechno to, o čem jsem teď psala
a začnu zase bojovat, věřit a myslet pozitivně.


    Není to selhání, když se nedaří, když mě přepadne smutek
    nebo když ne a ne být pozitivní.
    Je to v pořádku. Je to rovnováha. Je to lidský.

Někdy se chci radši schovat za mlhu obav a nechat je mě chránit před zklamáním, nechat je zabránit mi v posunu. Někdy se zaseknu a nechci jít dál. Nechci to zkoušet, nechci za nic bojovat, chci to přečkat. Jenže... já nechci přečkat život a dočkat se... vy víte. Konce. Já potřebuju nakopnout a jít dál, jít přes svoje hranice, jít za svým snem a cílem a dělat kroky, které vím, že mě někam dovedou, ale bráním se té cestě, ať je ten důvod jakýkoliv - strach, lenost, nechuť, výmluvy...

V ty chvíle (a že jsou časté) mi pomáhá si připomínat ty základní věci, kvůli kterým jsem na cestu vyrazila.
Kvůli kterým musím jít, všichni musíme někam jít.

A nejlépe... ta jediná cesta, kterou bychom měli jít, je vpřed.

                                                 pamatuj, že důvod, proč tohle děláš, je, aby byl tvůj život lepší

                      jednoho dne chci upřímně říct "dokázal jsem to"