MŮJ PES - MOJE RODINA

21.05.2018

Nechtěla jsem o tom psát. Jediný slovo. Nic. Jenže... já o tom nakonec napsala. Protože to je můj způsob jak to ze sebe dostat, vyrovnat se s tím, utříbit si ohledně toho myšlenky, zrekapitulovat, když je třeba a konečně - nechat to jít. Tohle byl můj duben. Nic jinýho jsem neřešila. Na nic jinýho jsem neměla chuť, sílu ani myšlenky. Nepsala jsem, nebyla na sociálních sítích a pořádně ani v reálným světě. Byla jsem takovej malej asociál online i offline. Proto:

(z 12. dubna 2018)

Prosím tě, ty už na ten M.A.S.H. se mnou nesmíš koukat...

Včera jsem si uvědomila, že jsem jako Hawkeye a že to vzhledem k tomu, že nejsem ve válečný zóně ani cynický doktor ve středních letech, není nijak zvlášť povzbudiví zjištění. Na druhou stranu jsem si ale taky uvědomila, že mě něco nevysvětlitelnýho nutí vtipkovat v situacích, který tak úplně vtipný nejsou... Ani trochu. Zkrátka si nemůžu pomoct, musím to odlehčit. A ne pro ostatní, ale nejspíš především sama pro sebe. (Takže někomu, kdo nemá tak úplně smysl pro humor, musím připadat jako neuvěřitelnej sarkastik chvílemi až cynik, s občas černým humorem, co ve chvílích, kdy obvykle ostatní pláčou anebo jsou bledí strachy, já prohlašuju ne tak úplně místný (byť trefný, ale to nikdo neocení) poznámky, kterým se mi chce následně smát. Děsný. Doktor Dlaha hadr. (a hele, další doktor! :D)

Nicméně, takhle ne příliš chtěná "vlastnost" znovu vyplula napovrch. A teď zase! Chtěla jsem říct, že mám nemocnýho pejska a na tom není absolutně vůbec nic k vtipkování a místo toho píšu, jak blbě žvaním jako Hawkeye Pierce...

Ale nebojte, článek nebude depresivní ani smutnej a dobře skončí. Bude... no, prostě jako vždycky. Čtěte.

Nemocná Šelbynka. Kamarádka, dítě, rodina. Půlka mýho života. Není podstatný jmenovat, co jí je, zkrátka bylo třeba rychle jet do zvířecí "nemocnice" do Hradce.

Jako vždycky - a ano, je to nezodpovědný - jsme vyjeli pozdě. Měli jsme tam být ve dvě, objednáni a vyšetření, rentgen, sono, krev, ... Něco málo po půl druhý jsme si na dálnici v rychlosti, která nebyla tak úplně košér, všimli, že nám nadskakuje kapota. Vlála jako látka, co se větrem nadouvá a zase klesá, poskakuje a napíná. Začala jsem (tiše) ječet, že se nám urvala kapota, ať Michal okamžitě zastaví. On že ne, že to není možný... O pár minut později sjíždíme z dálnice někam na pole a zjišťujeme, že... no nevím, prostě se tam něco utrhlo, venku k tomu foukal šílenej vítr, co dul přímo proti nám, takže tu kapotu nadzvedával o to efektivněji a my byli na půl cesty a se zpožděním.

Zatímco Michal se pokoušel uchytit kapotu tkaničkou od bot (jo, nikdo mi neříkejte, jak jsme byli blbí, až budete v situaci jako my, pak si můžeme popovídat) já volala do nemocnice, že nestíháme, jestli nás ještě vezmou, protože to bylo akutní.

Dobrý, vyřešili jsme to, upevnili kapotu a hlemýždím tempem v zákrytu kamionu dojeli na místo určení s tím, že nás možná vezmou a možná už ne, ale zkusit jsme to rozhodně museli. A vzali nás!

Víte, jak se říká, že v ohrožení života se dokáže člověk ubránit třem chlapům nebo nadzvednou auto holýma rukama? Tak našeho čtyřkilovýho psa nemohli udržet čtyři dospělý lidi. Nikdo mi to nikdy nevěří, ale fakt. Bojovnice. Dostala náhubek, Michal jí držel, já ji držela, sestra jí držela, doktora držela a vyšetřovala... a já se dívala na její čumák v tom náhubku a najednou mi bylo šíleně do smíchu, protože ona vypadala jako Hanibal... Ten náš mazlík, co pořád loudí dobrůtky, rozvaluje se na gauči a bojí se toustovače, byl teď zajištěnej jak nějakej zabiják. Dobrý. Udržela jsem psa i sebe, abych si to nechala pro sebe.

Upřímně, mě jí bylo tak líto a tak jsem se o ní bála, že jsem měla dvě možnosti - fňukat spolu se psem, nebo blbě vtipkovat (i když - zatím - jen v duchu).

Potom se mě veterinářka ptala, jak dlouho už nežere, načež jsem jí řekla, že naposledy venku nejspíš sežrala hovno, přičemž po mě Michal vrhnul pohled s tím, že to jde říct jinak, například exrement... ale ten to nebyl, bylo to hovno a paní doktorka si zasloužila znát pravdu, protože jsem nepochybovala o tom, že to je důležitý.

Dál probíhala další vyšetření střídaná čekáním a přestávkami, boj čtyř psích kil s čtyřmi lidmi, nenápadné útěky ze dveří zmařené uvázaným vodítkem a smutné oči, co prosí, ať už jedeme domů, i když to ještě nešlo.

Když bylo po všem a já si přečetla všechny šílený letáky ze zdi v čekárně, veterinářka nám oznámila, že na to, že Šelby je v podstatě devadesátiletá paní (!!?!!), má výsledky překvapivě v pořádku, ale operace je nutná. I tak to ze mě najednou opadlo, že i když je v ohrožení života, není to až tak šílený, jak jsme se báli a posadila jsem se se zprávou zpátky do čekárny. Když jsem si četla, že se tam píše, že "před čtyřmi dny vykadila malinký bobeček" začala jsem se znovu smát. Lékařská zpráva, prosím pěkně. A mě bude Michal hubovat za hovno!

Recepční: "Nemáte drobný?"
Já: * rozepnu peněženku * "Mám tu jenom kamínek a šupinu, ta vám asi... nepomůže..."
Recepční: "Ne, to vážně nepomůže. A co pán? Ten by drobný neměl?"
Lehce zmateně jsem se otočila na pána, co stál ve frontě za mnou, který se zatvářil naprosto dezorientovaně, jakože co po něm chci, přičemž se recepční začala hlasitě smát: "Ne tenhle pán, ten váš, co je venku se psem!"

Jo, jasně, že myslela Michala, nevím, proč jsem se otáčela na cizího chlápka, ale kdyby to zaplatil, asi by se nikdo z nás nezlobil.

S vyholeným, vystresovaným, vyšetřeným psem, kapotou uvázanou tkaničkou od bot, prázdnou peněženkou, zprávou v který je slovo kadit a bobeček, neskutečnou úlevou a zároveň ohromnými starostmi ohledně operace, která by měla být hned, nejlíp už včera, ale je tam tolik ale a možná a nikdo vám to nikdy neřekne s jistotou, jsme vyrazili domů. 

Já vím, že není (ani náhodou) vyhráno, že bych měla být možná vážnější (jsem smutná, vyděšená, chvílemi na dně, ale ničemu to nepomáhá, tak blbě vtipkuju a tvářím se, že je všechno v pořádku), že si možná řeknete, že jak o tom můžu ještě ke všemu psát jako o "vtipný" historce - ale ona není, je to prostě život, to se nám stalo, tak ten náš den prostě vypadal... ale my, i když pomalu, i když poškrábaný (já a Michal), i když unavení (všichni) vyrazili domů spolu

Proto o tom můžu psát a i v tý nejistotě a smutku se radovat. Protože ať to je jak to je a jak to bude, teď jsem pořád tři - dva chlupatý, jeden cynickej, ale všichni pohromadě, jedna malá smečka na dietě s léky a obrovským zdravým srdcem, co to nevzdává.


(z 20. dubna 2018)

Týden na to jsme jeli na operaci. Telefonuju do "nemocnice" a ptám se na podrobnosti.

Já: "A mám jí něco vzít s sebou...?"
Recepční: "No jestli má bačkurky a pyžamko, tak můžete, ale jinak nic nepotřebuje."

Jo.

Blbý vtipy mě začaly přepadat už od cedule Hradec. Nešlo si pomoct. Buď bych byla vyděšená a popotahovala, nebo budu mít děsný průpovídky. Michal se na mě jenom podíval a tiše zkonstatoval: "Už to začíná." Ale tím to taky skončilo. Protože co přišlo potom...

Nebudu to natahovat, protože se mi o tom nechce ani psát ani na to nijak zvlášť vzpomínat. Doktor nás začal na příjmu strašit, že to ten malej pejsek s nádory, kýlou a ještě kastrací asi nezvládne, jestli jsme se nezbláznili (pozor! tohle všechno naráz jako absolutní nutnost nám předtím jednohlasně důrazně doporučilo několik různých veterinářů) a potom nám nařídil, abychom jí zavřeli do klece. A v ten moment, kdy jsem jí tam prostrčila a zavřela a ona vylezla na mříž a dívala se za námi a nejspíš si myslela, že ji opouštíme, že ji tam prostě necháme, zbavíme se jí a ona bude sama na cizím místě s cizími lidmi a nemocná... jsem to už nezvládla. Dala jsem se do pláče a z nemocnice utekla. Po cestě mě ještě potkala doktorka, co psa vyšetřovala před týdnem a volala za mnou, ať nebrečím, že to dobře dopadne.
Jenže... já poprvé v životě nechala svýho psa samotnýho.
A zavřenýho v kleci.
A otočila se zády a odešla, když se za mnou dívala a očima se ptala a prosila.

Další hodiny jsme s Michalem strávili na parkovišti obchodního centra v autě. Já skoro celou dobu brečela a ptala se, jestli to bylo naposledy, co jsem ji viděla a jestli mi umře s vědomím, že jsme ji opustili. Nemohla jsem. Možná si říkáte, že s tím nadělám, je to jen pes, jenom zvíře... ale pro mě není. Nedělám příliš rozdíly mezi lidmi a zvířaty, nechovám se k jednomu ohleduplněji než k jinýmu a můj pes - můj pes je člen mojí rodiny. Člen smečky. Bezvýhradně. Neexistuje pro mě žádnej rozdíl.

Po asi šesti hodinách od chvíle, co jsme z nemocnice odjeli, mi volal operující veterinář.

"Tak, Šelbyna to má už za sebou, ale během operace se jí zastavilo srdíčko a museli jsme ji oživovat. Ale bojovala, podařilo se nám ji zachránit a..."

Pak jsem už nic neslyšela, i když mluvil dál. A zase začala brečet. Další čtyři hodiny jsme strávili v autě u lesa, protože jsme čekali, jestli si ji nechají v nemocnici přes noc, nebo si ji odvezeme ještě ten den. Když zazvonil telefon znovu, veterinář si stěžoval, že je můj pes po narkóze agresivní a nikoho k sobě nechce pustit, takže ji nedokážou ošetřit, abychom pro ni přijeli.

Byli jsme tam za pět minut. Když ji sestřička přinesla, měla kolem hlavy, co jí plandala vzduchem, krunýř a já si pomyslela, že je jako malej radar, co vyhledává. Když mi ji předala do náručí, Šelbynka byla úplně malátná (nechápu, jak mohla být agresivní, když ani neudržela hlavu?) a čmuchala ke mně, jako kdyby se ptala, jestli to jsem vážně já, jestli jsem se pro ni vrátila a je zase s námi.

Přivezli jsme ji domu. S úlevou. Takovou! I když před námi byly dny, kdy se mohlo něco změnit, pokazit. Ale ona je bojovník. Neskutečnej. Má dvě velký jizvy, jednu přes celý bříško. Je měsíc po operaci, na den přesně. Celej život vážila 4,2kg. Od operace má 3,8kg. To stačí k představě, co všechno jí z těla museli odebrat. Kňučela. Náš veterinář nám oznámil, že má depku, protože se jí stalo něco, s čím se neumí vyrovnat a neumí to pochopit. Spali jsme s ní na zemi, protože nemůže skákat. Kolem krku měla lampičku (krunýř) a narážela s ní do zdí. A teď tu zase je s námi. Vlastně ne zase. Pořád. Je tu, běhá, loudí, hraje si, tulí se. Plná života. S obrovskými jizvami, který nám pořád ukazuje, jakoby říkala: "Hele co se mi stalo." Naučila se v skoro třinácti letech novej povel. "Ukaž bříško." A lehne a ukáže a já zkontroluju. 

A já nelituju jediný koruny, co to stálo, a že to stálo, jediný slzy, jediný minuty strávený čekáním a kontrolami. Protože je moje rodina a budu se o ni starat a chránit ji a zachraňovat ten malej neskutečnej život, dokud to půjde. 

Protože psi jsou pro nás možná jen určitou, malou částí našeho života, ale my jsme pro ně jejich celým životem.

A už zas bulim.

Všechno dobře dopadlo!