JAK JSME KŘTILI MOJI KNIHU

10.11.2019

Mě se to vlastně vůbec netýkalo. A to až do chvíle, kdy se mi doma hodinu před odjezdem udělalo zle tolik, že jsem nebyla schopná stát rovně. Jenže jsem chybět nemohla a tak jsme (ráda bych řekla na čas, ale to bych kecala, takže) se zpožděním nám vlastním vyrazili vstříc Praze, křtu a zážitkům.

Na dálnici to ještě šlo, ale v Praze se projevila moje obsedantně kompulsivní část. Michal bohužel nedokázal řídit, řadit a ještě mi držet nohy a ruce, takže jsem si mohla vesele dupat do podlahy a plácat se přitom o stehna. Mít po ruce bicí, určitě bych pro svýho bubeníka byla konkurence. Do toho jsem brebentila, zpívalo rádio, troubila auta, houkaly sirény, zářily blikačky... A pak jsme minuly ceduli ZOO Praha. Ano, (nejen) v tu chvíli mi Praha jako zoo připadala :) Všimla jsem si, že jsem dost často pronášela větu: "Já chci do lesa."

Když jsme se dobrali ke vchodu Luxoru, všimla jsem si reklamního stojanu s plakátem na náš křest.

Michal: "Domi, ty jsi na Václaváku!"
Já, zmateně: "Já vím, vždyť tu stojím, došli jsme sem..."
Michal: "Ne, ty jsi tu! Tvůj obličej!"
Já, ještě zmateněji: "..."
Michal, prst mířící na poutač, už ne tak nadšeně: "Máš tady fotku."
Já: "Jo... vidím. Super!"


Bylo to blbý, ale museli jsme se ptát na cestu. Na cestu do druhýho patra. Kde čekalo redakt(v)orstvo, kmotři, mé milé kolegyně, cizí lidé a moje rodina. Procházela jsem kolem židlí. Pak jsem si všimla, že tam je naproti nim stůl s dalšími židlemi. Následně mi pohled sjel na naše knížky vystavené na něm, a plakát pod ním. Pak mi došlo, co to je. "Tak moment..." Během pěti vteřin mě polilo takové horko, až se mi z toho udělalo zle. Podruhé. Jako takhle... uvnitř bylo teplo. Reálně jsem se necítila nervózní. Ale obličej mě pálil horkem tak, že to vážně bolelo. Strašně mi hořel obličej. Do pěti minut jsem byla zpocená jak myš. Brácha pořád brebentil. Vlastně všichni na mě mluvili. Nejčastěji se opakovalo: "Seš nervózní? A teď? Teď už seš?" Brácha tomu dal roku, držel mě jak klíště (takže vedro na druhou) a pusa mu jela: "A ty se bojíš? Bojíš se, že to zkazíš? A co když něco uděláš špatně? Co když třeba upadneš? A seš nervózní? Můžu tam jít s tebou? Proč nemůžu jít s tebou?" Miláček.

Raději jsem se vzdálila. O dvě vteřiny později mi nějaký pán strčil pod nos velké desky s vytištěným poutačem a našimi fotkami - včetně mojí - a ptal se, jestli to jsem já. Když jsem potvrdila jeho domněnku, požádal mě o podpis tady, tady a tady, děkuji pěkně. Pak přišel další pán. Paní, který jsem zabrala stoleček, kde si v poklidu pila kávu, musela být teda nadšená...

Přišourala jsem se ke stolu redakce. Nějaká slečna/paní tam držela v ruce mojí knížku a četla si anotaci, někdo jiný do toho pronesl: "No, tady je zrovna autorka týhle knížky." Představila jsem se jako Vaňková. Pak jsem se opravila na Digtyar. Pak jsem chvilku vysvětlovala zmateným tvářím, proč je v tom takovej guláš. Udělala jsem si poznámku v hlavě, že když se bude jednat o něco spojeného s knížkou, musím se automaticky představovat jako Digtyar. Pak se mě někdo zeptal, kdy že mám tu svatbu a já měla v hlavě prázdno a nedokázala jsem si vybavit ani měsíc, takže to muselo vypadat, že si na místě vymýšlím... Raději jsem se zase vzdálila.

Horko mi bylo takový, že jsem se bála přibližovat ke knížkám, aby neblafly. Vážně, vážně uvnitř mě něco hořelo. Já si nepamatuju, kdy naposledy jsem měla tak strašně moc rozpálenou kůži. Jsem si jistá, že jsem měla horečku a byla jsem přesvědčená, že jsem nemocná a měla bych rychle vyhledat lékaře, protože tohle rozhodně není normální. Tohle nebylo z tepla vytvořeného v uzavřeném, vytápěném knihkupectví, tohle bylo generovaný ze samotnýho pekla někde uvnitř mě. Věty typu: "Klid," a "To zvládneš," na mě měly opačný dopad. Klidná jsem nebyla ani náhodou.

A pak jsme šli na to.


Židle, ubrus, stůl, knížky... lidi. Opravu tam bylo plno lidí. Seděli, stáli, stáli kolem. A koukali na nás. Upřeně. A těch objektivů! Oči mi jely zpátky - lidi, knížky, stůl, ubrus... tam jsem zůstala. Hrdina.

"Moderátorka" byla z redakce, mluvila o našich knížkách, pokládala otázky. Přišel ke mně mikrofon. Víte, mohla jsem čekat, že dojde na výzvu, abych řekla, o čem moje kniha je. Měla jsem to vědět. Když ne nic jinýho, tohle jsem fakt mohla čekat. Jenže já to podcenila, o křestu jsem nepřemýšlela vlastně vůbec, a tohle... tohle jsem podcenila. Budu ale upřímná, i kdybych si to doma připravila, řekla bych tam úplně stejnej bobek, jako jsem tam pověděla. Tak třeba... vůbec jsem nezmínila nic s máky ani znamením. Ani s tím, že tam je "tajemno". Zkrátka všechno, co je na obálce, že jo. Vrcholem toho bylo, že jsem řekla popis svojí jiný knihy, kterou teprve píšu. Cestou domů mi Michal říkal, že se divil, proč jsem začala mluvit o Podzimním listí... Já se divila v tu chvíli taky, co to ze mě vypadlo. Naštěstí to sedí i na V zajetí vlčích máků, i když tam je tohle téma spíš v pozadí. No nic... Aspoň jsem nekoktala. Teda doufám...


Cvak, cvak, cvak. Foťáky. Chci do lesa. Otázky. Zdráhavé pohledy mezi lidi. Brácha to sleduje s otevřenou pusou, zatímco moje máma na mě dělá obličeje. Nevím, co mi tím chce říct, a tak se radši obrátím na Michala. Zírá na mě a křečovitě se usmívá. O okamžik později pochopím, že se mi snaží naznačit, abych se usmívala. Zvedám koutky úst. Pak mi dojde, že jsem se začala bezdůvodně zničehonic šklebit a vypadám jako magor. Koutky úst jedou dolů. Oči taky. Pak zas nahoru. Ozve se horko, v jednu chvíli přestávám cítit levou půlku obličeje. Jako na kolotoči. Byla jsem z tý horečky (nebo prostě vedra) úplně zpocená, v hlavě jsem si pořád opakovala "drž ruce u těla, drž ruce u těla," a taky "narovnej se," a "nemrač se," a "nezírej si pořád na kolena," a podobně. Bylo to príma.

A potom jsme to pokřtili. Symbolicky. Spíš než pokřtili, jsme to vlastně zapili. Malinko. Decentně. Sektem.

A bylo.

Potom jsme si už ve stylu "volné zábavy" povídali, podepisovali a fotili se. Já se teda fotila hodně. Zaručeně jsem na každý fotce měla uplácnutý vlasy, každý voko mi šlo jinam a nohy do X. Zaručeně. Já se na ty fotky vlastně úplně bojím kouknout :D


Jeden cizí pán se mi hlasitě smál, když mě pozoroval, jak neuroticky žmoulám tkaničku kabátku, zatímco čekám frontu na svoji kolegyni, abych se s ní rozloučila. Řekla jsem mu, ať se mi nesměje. Takhle odvážná jsem byla.

Když se mě potom kmotra Kamila Janovičová zeptala, kolik mi je let, přísahám bohu, já na ni jenom koukala a nevěděla. Já to prostě v tu chvíli nevěděla, chápete?! Úplný prázdno. Nic. Vnitřně jsem panikařila, že jsem zapomněla takovou základní věc a je se mnou asi něco v nepořádku. Pak jsem ze sebe něco vykoktala a zamluvila to, že už jsem ve věku, kdy si to radši nepamatuju. Trošku zvláštně na mě koukala. Až později jsem zjistila, že je stejně stará jako já... Pokud to nějakým zázrakem čtete, tak se omlouvám, ale vážně jsem byla ten večer úplně mimo, a takhle divně se většinou nechovám.

Po tom všem jsem usoudila, že bude bezpečnější opustit místo činu. Komínky mých knih naskládaný u kas mě dojímaly. Bylo jich tam tolik...! To bylo moc krásný, tohle vidět...

Studený vzduch venku byl jako pohlazení. Začínala jsem pomalu (fakt hodně pomalu) chladnout. Cestou z Václaváku jsem viděla výměnný obchod z ruky do ruky - peníze za drogy, a znovu prohlásila, že chci do lesa. Pak mi došlo, že jestli si všimli, že jsem je viděla, v tom lese bych opravdu nakonec skončit mohla, a přestalo se mi tam chtít.


Křest "edice young adult" nakladatelství Cosmopolis (Grada) se konal 4/11/2019 v Praze na Václavském náměstí v knihkupectví Luxor.
Křtily se čtyři knihy - V zajetí vlčích máků (D. Digtyar), Jako Bonnie a Clyde (T. Shaft), Dračí oheň (K. Hlaváčková) a Láskohledači (T. Barvíková).
Kmotry byli - spisovatel Pavel Renčín, spisovatelka Helena Rytířová, herečka Kamila Janovičová a knihomolka Abyss Candle.