JAK JE TO S TĚMI PROBLÉMY?

09.05.2019

Není člověk, co by ho neměl. S něčím, někým v něčem. A začínáme s touhle adrenalinovou disciplínou už v poměrně útlém věku. Někdo to dotáhne na problémového člověka (z hlediska okolí samozřejmě), někdo se zase vyznamená tím, jak je v těch problémech hezky hluboko a pohodlně zahrabaný. (Ano, pohodlně. Na konci vysvětlím proč.)


Tak třeba já.

Můj problém je, že si vždycky v hlavě nějaký vytvořím a potom k němu jdu. Ne dobrovolně, samozřejmě. I když vlastně... Je to dobrovolný, ovšem ne už tak zcela vědomí a chtěný.

Problém de facto neexistuje. Je to výmysl, pověra. Je to duch, na kterýho věříme. A když na něj věříme, tak potom, jakmile vítr skrz škvíru v okně rozhoupe záclonu, nenapadne nás jiný vysvětlení. Nepotřebujeme hledat jiný vysvětlení. Je to prostě duch, a basta. Problém je na světě. Díky nám. Díky lenosti podívat se na to jinak. Pro náš fanatismus ke kultu tak-a-je-to-v-prdeli-máme-problém.

Kreativní mysl vykonstruuje dokonalou situaci. Chytrá mysl jí potom ještě udělá podloženou fakty (nebo alespoň takovými, kterým neochvějně věří - heleho, duch!) a odargumentuje vše pro. A když je to takhle fikaný a "logický", tak jak by pak člověk mohl umět říct si "no jo, ale to je stejně blbost, to se stát nemůže", když si vytvořil všechny podmínky (ve své hlavě ale i životě), aby se tomu tak stalo?

Jó, to je potom dost těžký.

A takhle právě vzniknul problém, gratuluju.

Protože se tu potýkáme se silou slova. Myšlenky. Víry. Energie.

Michal mi před lety předložil jednu myšlenku, která pro něj byla skoro samozřejmá, ale mě až do tý doby nikdy nepřišla na mysl. Bývala jsem hrozný bolestínek a ne příliš nadšeně (o) sobě přiznávám, že jsem hypochondr - v současné chvíli a po všem, co se stalo, léčící se hypochondr. Ta myšlenka je tak prostá a přitom naprosto logická, až mě to pokaždý na okamžik zarazí.

Vždycky jsem se zasekla a věnovala všechnu svoji pozornost problému. (Byl to teda vždycky nějaký zdravotní, ale funguje to úplně stejně i na všechno ostatní.) A Michal mi vždycky s neochvějným přesvědčením a takovou jistotou v hlase říkal:

Dáváš do toho energii. Tím jak na to pořád myslíš a zaobíráš se tím, tomu dáváš energii, aby se to stalo. Bez energie není nic. Jestliže tomu dáš energii, tak se to stane, i když tam nic není, protože to bude mít z čeho vzniknout, růst, bude se to moct díky tvojí energii stát.

Tohle není z komára velbloud, tohle je zázrak stvoření -
z ničeho naprosté, devastující něco.



Hrozně moc mi tahle myšlenka změnila život a pohled na něj. Na to, jak jsem se do každý maličkatý nemoci, do každičkýho problémku napojila a trubičkou svojí nikdy nepřestávající pozornosti tu malou teoretickou obludu krmila, až mohla skutečně vzniknout a doslova se zhmotnit.

Proč tomu věřím?

Protože energie je. Sama o sobě není negativní ani pozitivní (ne ve fyzikálním smyslu). Jen my rozhodujeme, kam a jak ji nasměřujeme. Špatné myšlenky jsou silná energie a pravděpodobně nic dobrého a pozitivního v životě nevykouzlí. Dobré myšlenkou jsou oproti tomu prý silnější než ty negativní... no jo, ale jak to udělat, když jsme mistry v negativismu?

Tak si to zopakujeme ještě jednou:

Problémy neexistují.
Když už, jsou to překážky.

Problémy (si) vytváříme až my. Až moc myslící, ze všech stran analyzující, filmové scénáře konstruující a neprůstřelné argumenty tvořící lidí. Jestli něco dokážeme snad všichni na světě a dokážeme to dobře, je vytvořit problém.

Někde jsem slyšela, že žena dokáže z ničeho udělat tři věci: domov, salát a problém. Platí to samozřejmě i o mužích (s domovem a salátem nevím, ale s problémy to bude tutovka, to zvládneme opravdu bez rozdílů všichni :D)

A když už jsme tak šikovní a pilní, že problém přišel s velkou pompou na svět mezi nás, mám pro vás poslední vypozorovaný moudro:

Pokud prohlásíme, že tenhle problém nemá řešení, tak věřte, že má. A my to mnohdy dobře víme. To se nám jenom ale to řešení nezamlouvá. Proto tolik lidí tvrdí, že to je neřešitelná a bezvýchodná situace, z který nejde odejít pryč. Taky se dost často mluví o začarovaným kruhu. To je sice pravda, začarovanej je, ale jenom proto, že my sami chodíme pořád po tý čáře věrně a slepě dokola. A dokola a dokola a dokola... Ten krok stranou totiž často bolí.

Proto se tolik lidí topí v problémech. Tolik lidí tvrdí, že nemají řešení. Tolik lidí se v nich koupe - zcela dobrovolně a vědomě.

Ten krok stranou totiž často bolí. Bolí vyjít z komfortní zóny, ze známa (ač bolestivýho, ale co, že jo) do neznáma. Bolí nás ten strach něco změnit. Strach, že něco budeme muset udělat. Jinak. Líp.

Ve finále nás bolí už jen to pomyšlení na změnu. Co když to dopadne ještě hůř? Co když tohle, co prožíváme a řešíme teď, je to menší zlo, než kdybychom vyrazili do boje? Co když nás to dostane do situace, která nám nebude příjmená, známá,...? Co když.

Řeknu to takhle. Pokud si v hlavě vytvoříme, že řešení daného problému dopadne ještě větším problémem, tak se to tak s největší pravděpodobností asi stane. Budete to mít v hlavě. Nastavený. A energie bude mít jasnej cíl. A kolotoč se zase točí.


A TOČIT (nikdy ne)PŘESTANE.

a takhle malinký oproti světu jsme :)