HOUSENČÍ INVAZE

09.03.2018

Povím vám jeden jarní příběh. Teda... příhodu. Historku. Varování - jo, jednoznačně varování. 

Celá natěšená jsem na chalupě vyrazila na kočičky (prosimvás né ty zvířátka, ale větvičky). Takže na konci vesnice na mě číhal nas...štvanej bernardýn, co se opíral do vratkýho plůtku, navíc vyskakoval na kapotu rozbitýho auta u nich na zahradě a místo soudku s rumem měl kolem sebe jenom pěnu slin. 
     Takže jsem musela přes pole. Na jaře. Bahnem. Ale obešla jsem ho, celá radostná zdolala příkop a zjistila, že kočičky jaksi ještě nejsou. Ale i tak jsem jich pár našla, ufikla (jo, já vím, je to pro včeličky, ale těch pár klacíků nikoho fakt nezabije, u silnic toho roste hafo) a vydala se s kořistí zpátky. Přes pole. Bahnem. Když jsem vyšla zpátky na silnici, měla jsem na botách takovej dvanácticentimetrovej klínek a zamazaná jsem byla až na kotnících, takže jsem pak musela klackem dloubat podrážku... 
     Doma jsem si dala větvičky do vázy a těšila se z toho jara na stole. Jak už asi tušíte (a správně), tady to nekončí, tady to začíná. V noci jsem šla spát a narazila na housenku. Tak jsem ji nabrala na papír, vyklepla na balkon a pokračovala dál... a zase housenka. A další. To už mi jako začalo být trochu podezřelý, protože co by tu dělaly tři housenky, že jo? 
     Na pomoc jsem musela zavolat Michala, protože já se tohohle šíleně bojím (štítím) a tady se stala taková záhada - čím víc housenek jsme vystěhovali, tím víc jich odkudsi vylezlo. Během chvíle byl celý obývák s kuchyní pod housenčí invazí, absolutně jsme nemohli přijít na to, odkud lezly.
     Byly prostě všude - pod gaučem, stolem, křeslem, u psích misek... všude.
     A já začala šílet.
     A Michal nadávat.
     Protože... já je musela domů přitáhnout s těmi kočičkami, o čemž radši vůbec nechci ani přemýšlet, protože jsem musela mít tu armádu housenek na rukou a procházet se s nimi a... fuj. Začala jsem ječet, že spát jako nejdu, protože prostě nebudu riskovat, že se vzbudím s housenkou na čele, že nás tu určitě sežerou. Michal (nas*anej) pokrčil rameny a řekl, ať si s tím dělám, co chci, že to mám z toho, že furt domů něco tahám, pořád tu musí být kytky, pořád tu musím něco pěstovat, tak ať si s tím poradím, on že klidně počká, až se zakuklí a pak z nich budou motýli. Což jsem jako přes srdce přenýst nemohla, to určitě všichni chápou. Takže jsem tu běhala po bytě, lovila housenky a snažila se zjistit, jak se mohly dostat od těch větviček na druhý konec místnosti a tvářit se, že právě vylezly z podsedačky.
     Abych to zkrátila, nakonec jsem kolem všech dveří a všech prahů nalepila oboustrannou lepící pásku (bože, já si v tu chvíli připadala jako génius! :D) a doufala, že se přes ni housenky nedostanou. A nedostaly! :D Ale nebojte, žádná na lepidle netrpěla, já je asi všechny našla ještě v noci.
     Řeknu vám ale, pěkně dlouho jsem potom našlapovala opatrně, nechávala otevřený okno a doufala, že případní vytrvalí motýli prostě vyletí, aniž by měli potřebu mi říct, že celou tu dobu byli u nás doma :)

Tohle bylo vloni. Letos už ty kočičky (a Michala) asi riskovat nebudu...

:)