HLAD A DECOR

24.03.2017

On: "Zítra je ten veletrh."
Já: "A v kolik vyjedem?"
On: "Chtěl bych v osm třicet. Abychom stihli v jedenáct tu přednášku."

Budík si nastavuju na šest patnáct. Jednak ho nikdy první půlhodinu řvaní neslyším,
a taky si chci v klidu vypít kafe. Takže reálná doba vstávání je u mě v osm (ale žádnej stres, kafe si prostě vypiju v klidu vždycky) a Michala dostanu z postele až v devět. Klasika.

Já: "Budeme se stavovat někde na snídani, nebo si mám vzít do auta jablko?"
On: "Zajedeme do Ikei na vafle."

V devět třicet pět sedíme v autě. "Tak hlavně, že jsme chtěli vyjet v půl devátý, že jo..." U nás normálka. Nikdy nejedeme na čas, kterej si předem domluvíme, prostě to asi neumíme, nebo co...

On: "Do kolika jsou vůbec v Ikee snídaně?"
Já: "Nevím. Asi do půl jedenáctý."
On: "Já myslím, že do deseti. To už nestíháme, najíme se něčeho až na výstavišti."
Já: >:(   *o tři minuty později*   "Já chci ale fakt snídani, mám hlad."
On: "To ale nestihneme tu přednášku."
Já: "..."
On: "..."   "Fajn, zajedeme do Ikei. Do kdy že tam mají?"

V deset dvacet devět přesně na vteřinu vyběhněme do restaurace Ikei. Bezva, snídaně jsou teda nakonec fakt do půl jedenáctý. Než se natáhnu pro tác, přijde ke mně paní a zahradí mi cestu. 

Paní: "Snídaně skončili, jděte na druhou stranu."
Já: *ten nejvražednější, nejpodrážděnější, nejhladovější pohled*
Paní: *v klidu natáhne přes uličku ten jejich špagát a vůbec si mě nevšímá*

Vracíme se celým tím bludištěm k autu. Já naštvaná, on vysmátý.
Já: "Čemu se směješ?"
On: "Jak jsi ji tím pohledem málem usmažila!"
Jo, fakt vtipný.

No nic. Dorazili jsme do PVA Expo na veletr HOME DECOR '17. Našli sál
s přednáškou, která byla beztak o ničem, protože všechno už jsme dávno věděli (hlavně, že jsme tam kvůli ní vůbec jeli, že jo) a snídali párek v rohlíku. Jako každá nakrmená žena, potom jsem už byla po zbytek dne v klidu :)

A když už nic jinýho, tak jsme si to tam celý prošli. A těch krásných věcí!

A taky drahých...
Já: "To je cena nebo částka výhry ve sportce?"

A když se to zdálo cenově dostupný...
Já: "Dívej na tu sedačku! To je kůže? Bože to je kůže! To je cena? Dívej, to je cena!"
On: "Dvanáct tisíc? Za takovou koženou sedačku? Zavolej mámě, jestli ji nechtějí."
Já: "Mami, maj tu ú-žas-nou sedačku, za dvanáctku, v kůži, fakt úchvatná a je..."
On: "Domi, to je cena v eurech..."
Já: "Aha, tak nic mami, tak čau."

Čeho jsem si oproti minulému ročníku všimla (jestli to bylo i vloni nevím, nechci kecat), byla úžasná green walls - mech poskládaný do obrazů, zaměření na šetrnost využívání dřeva a spoustu buddhistických a tomu podobných motivů. Nejvíc jsem se ale opět zasekla u skleněných váz foukaných do dřeva a obřího obrazu květinových hlaviček (tohle jsem obdivovala i vloni). Moji pozornost upoutaly houpačky, příjemný materiál, pěkný pro oko, akorát za cenu devatenácti tisíc jsem si řekla, že jedna houpajda mi doma zatím stačí, že jo :D A objevila jsem i dveře do Narnie! Byl kolem nich teda docela šrumec, no není se čemu divit, že jo, ale byly vážně kouzelný :)

Takže jsem výstavištěm zaspamovala celý svoje InstaStories, ale nemohla jsem si pomoct :D Za rok půjdem nejspíš zas, jen tak, na čumendu, běžte taky, pokoukáte ;)

#žiju