DEADLINE LS

04.05.2017

proč nedokážu psát povídky

Poslední dobou se u mě čím dál víc projevuje neschopnost vyjádřit se "v pár slovech". Ať už do ruky dostanu mikrofon a mám stručně promluvit o tématu anebo píši znakově omezený text.

V první chvíli - a to pokaždé - mám pocit, že ze sebe nedostanu ani slovo. Koukám, koukám, přemýšlím... a pak jako když mě někdo přetáhne lopatou po hlavě, začnou mi po klávesnici kmitat prsty rychlostí prchajícího zloděje, mám pocit, že moje myšlenky letí rychleji, než stačím psát a potom, jak je u mě špatným zvykem, začnu natahovat děj, najednou mám miliardy nápadů, všechny samozřejmě musím bezpodmínečně zakomponovat a pak, když mě chytne křeč do rukou a já se musím chtě-nechtě zastavit, popadnout dech, doplnit energii a zkouknout, co jsme vyplodila, zjistím, že se už kriticky blížím ke krajní hranici povoleného limitu a to jsem přitom dle mého kdesi u úvodu.

Hrůza. Hrůzná hrůza. Co teď?

Následuje panika.

A potom, jako vždy, si řeknu, že prostě budu psát svým zběsilým tempem dál a dál, napíšu všechno, co chci a co mě napadne a potom to jednoduše seškrtám na požadovaný limit.

Chyba. Tahle strategie je vždycky chyba. Protože jakmile mám jít škrtat, začnu plakat.

Škrty = vzlyky. Nastane fáze, kdy se nechci rozloučit s jediným slovem. Každé tam prostě dle mého patří, a kdybych ho vyjmula, všechno, ale úplně všechno by se ocitlo v jiném světle, dostalo by to jiný, nezamýšlený význam (což je, buďme k sobě upřímní, trochu blbost, ale vykládejte to někomu, kdo se se slovy mazlí, vybírá mezi nimi, vnímá a rozlišuje jejich drobné významové nuance a je schopný jednu jedinou větu třicetkrát přeskládat jenom proto, že ho zajímá, jak vhodné umístění určitých slov mění význam i atmosféru celého sdělení!)

Nakonec se vždycky stane nějaké kouzlo, zasáhne vyšší pisatelská moc nebo přiskočí na pomoc neviditelný šotek písmomil, protože bez psychického zhroucení seškrtávám na limit a odesílám na čas (tím rozumějte na poslední chvíli). Sama tomu nikdy nevěřím a říkám si, jak přes takovou paniku a hysterii, co celé psaní provázelo, je možný, že mě psaní příběhů pořád ještě baví, ale nedávno jsem usoudila,
že takovýto styl psaní je jistá forma pasivně adrenalinového sportu.

A - hele! Zase jsem toho napsala mraky a přitom by se to celé taky klidně vešlo
do jedné věty. Ta by zněla asi takhle:

Nedokážu psát povídky, protože nejsem schopná vyjádřit se stručně
a výstižně, aniž bych se začala šťourat ve slovech a neužila jakékoli vystýlky a dějové vaty.

Jsem si jistá, že každý, kdo píše, ať už rekreačně nebo na vyšší úrovni, naprosto dobře ví, co cítím, neboť si tím jistě prochází, stejně jako já, neustále.

#píšu