BESEDA SE ŠPUNTY

27.03.2017

Sedím v tělocvičně školy, do které jsem jako mrně chodila, zírám na židli, na které bych se měla správně nacházet a snažím se vybavit cokoliv, co bych měla za chvíli říkat, když se do dveří vykloní družinářka a oznámí mi: "Dětí bude o něco víc, než jsem vám říkala, ještě minutku, musíme je sem nahnat."

Polknu. Naposledy mi říkala, že jich bude PADESÁT! Kolik jich tahle malá škola proboha ještě pojme? Kolika mě jim předhodí?

Je vtipný, že mám trému z bandy šesti až deseti letých dětí? Je, já vím.

Do tělocvičny přibíhá brácha. "Domi, vyvoláš mě, že jo? A Emi taky, viď? Prosím, že nás přede všema vyvoláš, prosím, prosím, prosím!!!"
Já: "Jo, jasně," přikývnu a potom ztiším hlas, i když v místnosti nikdo jiný není,
a zašeptám mu: "Já se trochu bojím..."
Na to se jen zachichotá, řekne: "Néééé, nebojíš," obejme mě a zase odletí pryč.
Tak se teda asi nebojím. Ale nervózní malinko jsem. Malinko víc.

Ale vraťme se a protrpme a užijme si to ještě jednou hezky od začátku :)

Budík jsem si naštelovala na sedm ráno. Beseda měla být v třináct patnáct. Nikdo nemůže namítnout ani ň,
že jsem se nechystala včas. A ráno začalo sluníčkem
a do odpoledne bylo ještě daleko, takže pohoda. Nicméně čas kvapil a já pořád ještě neměla připravený program. Vyděšena mým předchůdcem a spolužákem, co jim byl povídat o sportu přede mnou, bála jsem se, že je moje návštěva bude nudit a tak jsem vymýšlela otázky. Kolik má čeština slov? Jak dlouho trvá napsat knížku? Kdo z vás si čte? ... A najednou tu bylo poledne. A já začala chodit po bytě - nervy.

On: "Jsou to jenom děti, oni tě nesežerou..."
Já: "Ne, ale můžou mě totálně ignorovat nebo ještě hůř, nudou se začít vrtat v nose!"
On: "Dvacet minut to zvládneš."
Já: "Asi jsem spíš nervózní z dospělých."

Abych to uvedla na pravou míru, kdo nečetl článek z bráchova prvního školního dne (který je tady), tak jsem kdysi měla stejnou třídní jako on a i stejnou družinářku.

No nic, nebudu to natahovat. Michal měl svoji schůzku, z které měl svoje nervy a odešel pryč dřív, než já. Když jsem za ním zavřela dveře, trochu se mi ulevilo, že budu mít klid se sama vypravit. Jenže ten prevít jako by to tušil a ještě třikrát se z auta vrátil domů, že něco zapomněl :D 

Já: "Běž už pryč! Nevracej se! Chci tu být sama!"
On: "No, já tebe taky, díky za podporu..."
Já: "Jo, jo, tak už mazej, přijdeš pozdě..."
Ne, fakt se ale máme rádi! ;)

Když jsem se konečně vykopala, dorazila do školy a nechala svoje nervy projít po prázdný tělocvičně, najednou byl přede mnou dav dětí, co si šeptal: "To je ona?",
u dveří tři vychovatelky a v první řadě brácha natěšenej jak na Vánoce. 

Družinářka: "Děti, pozvali jsme dnes hosta, spisovatelku Dominiku Vaňkovou." - tady na mě přišly malé mdloby, já nejsem spisovatelka, sotva si můžu říkat autor, ale bála jsem se přerušovat - "Dominika byla naše žačka, chodila na tuhle školu, jako teď vy.
A protože je měsíc knih, kdo povolanější by nám o nich měl povídat, než někdo, kdo je přímo píše!"
Já: *hluboký nádech, milý úsměv, pohled na ty vykulené tváře* "Ahoj! Kdo z vás má rád knížky?"
Děti: *davově* "Jááááááááááááá."
Já: "Tak to je super, protože si o nich budeme povídat!"
Děti: *davově* "Joooooooooo."

No co vám budu povídat, byly zlatý. Unudlený, neposedný, spolupracující, zvědavý, sdílný, no prostě boží! Nejvíc fungovalo ruku nahoru kdo... To je prostě bavilo. A když jsem mezi ně vypustila na ukázku čtyři knížky, v hloučku, kde se ocitly, to začalo šumět :D Nejúžasnější na tom ale bylo, že se knížky zasekly, protože ti malí špunti se bez váhání dali do čtení a družinářky jim knížky musely tahat z rukou, aby je poslaly dál :D "Nečti si a pošli to, my se chceme potom taky podívat!" Bezvadný prostě :) A na tu židli, co vypadala, jak když tam je vystrčená na hanbu, jsem si nesedla ani jednou. Radši jsem chodila mezi dětmi a povídala si s nimi. Moje obavy, že nebudou reagovat, byly zbytečný, jeden kluk si sebou dokonce přinesl výtisk Harryho Pottera :)
Na otázku, kdo si rád vymýšlí, zvedli ruku všichni.

Já: "A kolik myslíte, že je na světě knih?"
Houf rukou. "Sto. -Ne." "Milión. -Ne." "Pěta čtrnáct. -Ne." "Osmdesát. -Ne... Pěta čtrnáct není ani číslo!" "Dvě miliardy! -Ne."
Já: "Tak já vám to už povím, ať nehádáte..."
Děti: "Nééééééééééééééééé!!!!!"
Družinářky: "Ticho! Šššššššš!!"
Děti: "Sto padesát tisíc. -Ne." "Šest set. -Ne."

Pro zajímavost, k roku 2010 to bylo odhadem po digitalizaci skoro 130.000.000 (před sto lety ale nebyl katalogizační systém, takže to číslo je fakt bajvoko).

Chlapeček s permanentní nudlí u nosu: "A jak vás napadlo psát?"
Já: *v domnění, že to bude dobrá historka* "Když jsem byla malá, spadla jsem mamince z kočárku na hlavu, takže jsem vlastně doslova padlá na hlavu a díky tomu se mi v ní tvoří příběhy."
No nic, vtípek nepochopen, pokračovaly další otázky, když po několika minutách se přihlásil zase ten chlapeček. "A jak jako spadla na hlavu? Jaký to bylo? To to bolelo?"
Já: *dezorientovaná* "No... asi jo. Asi bolí, když se bouchneš do hlavy, ne?"
Chlapeček: "To asi jo..."
Další diskuse.
Zase ten chlapeček: "A co dělala potom vaše maminka?"
No prostě ho ta moje poznámka zaujala, co na to říct? :D

Paní vychovatelky pohotově blejskaly foťákem a nakonec jsem dostala jako dárek za návštěvu bonboniéru, kterou mi předal brácha a já zjistila, že místo dvaceti minut jsem tam byla padesát :)

A i když jsem jim říkala, jak píšu a co se děje, než se knížka vydá, kdo se na tom podílí a kolik to je práce (a beztak jsem půlku toho, co jsem chtěla říct zapomněla zmínit), nejlepší bylo si s nimi prostě o psaní a čtení jen tak povídat :)

#píšu      #žiju