BLOG

Nechtěla jsem o tom psát. Jediný slovo. Nic. Jenže... já o tom nakonec napsala. Protože to je můj způsob jak to ze sebe dostat, vyrovnat se s tím, utříbit si ohledně toho myšlenky, zrekapitulovat, když je třeba a konečně - nechat to jít. Tohle byl můj duben. Nic jinýho jsem neřešila. Na nic jinýho jsem neměla chuť, sílu ani myšlenky....

"Před heřmánkem smekni, před bezem klekni."

První rok na zahradě jsem se rozhodla pěstovat v minimalistickým stylu. Prozřetelně. Pro jistotu. Děda si nechal fóliák a malé zeleninové políčko (dobře, tady jsem si vrzla rainbow mrkev) a já si rozhodla postavit na bylinky truhlík. Maxi truhlík. Dobře... já tak úplně ne, postavil mi ho Michal za mé velice činné asistence.

Ještě předloni jsem si myslela, že jsou fialky jedovatý (asi jako 99% rostlin vůbec) a i když jsem zjistila, že nejsou, i tak jsem se jich vloni ještě trochu bála... Ale! Teď, na přelomu března s dubnem, se nám jich po zahradě a kolem sousedů rozsypalo nějak víc, než obvykle a mě to nedalo, musela jsem je posbírat a zkusit z nich něco vykouzlit! :)...

Jak se vlastně pozná, kromě zmínky v kalendáři, že už to jaro vážně přišlo? No, já se řídím podle těchhle ukazatelů ↓

Tak to je on, mého srdce šampión - můj bylinkový ostrůvek, kousek ráje, vůní, zdraví a klidu, kterej tak ale na začátku (a všechny ty roky předtím) vůbec nevypadal (a ještě se pořád přetváří).

Povím vám jeden jarní příběh. Teda... příhodu. Historku. Varování - jo, jednoznačně varování.

Já vám řeknu, s čím jsem začala, ale nesmíte se mi smát, jo? - Nutila jsem na parapetu přežívat chudinky bylinky, co jsem předtím koupila vypěstovaný v supermarketu. Ty, co mají vydržet do prvního vaření, ale já po nich chtěla, aby vydžely... trvale.

Svobodně tvořit, to je čistá radost.

Ty první články na zahájení nějakýho novýho tématu jsou vždycky tak trochu o ničem. Je to jako takovej úvod v knížce (kterej já většinou přeskakuju, pokud to není označeno jako prolog). Jenže bez toho by došlo k řadě záhad a otázek a lehké zmatenosti ohledně toho kdy, proč, jak, kde a co.

Prosímvás, je normální se na balíček těšit tolik, že z toho znáte nazpaměť jedenáctimístný podací číslo zásilky?

Pamatuju si, jak jsem na internetu zahlídla video, kdy šťastná Vicktoria tancuje a vyvádí před kamerou, kde projevuje radost z vydání knihy Archiv. Bylo to strašně roztomilý a úsměvný :)