A mám tu druhý díl tipů na koukání se špunty, u kterého se nebudete nudit ani vy, dříve narození :)

Bojím se všeho. Bojím se toho, co neznám, bojím se věcí, co znám, bojím se chvil, které neovlivním, bojím se okamžiků, které ovlivnit můžu. Vždycky se najde prostor, skulinka, jedno malinké, nenápadné co když, které kdykoliv, v čemkoliv a jakkoliv otevřou strachu dvířka. Mám strach o zdraví, mám strach o rodinu, mám strach o budoucnost, mám strach...

Vždycky to byl ode mě dárek. Namalovaný obrázek. Jako malá jsem na ten papír potom někdy přilepila pětikačku, protože jsem byla špunt a chtěla dát všechno, co jsem měla :) Některý si máma schovala a vždycky se tomu smějeme, když je vytáhne.

Povím vám příběh o tom, jak jsem si jela pro své vysněné autorské výtisky, který bych nazvala:

Není člověk, co by ho neměl. S něčím, někým v něčem. A začínáme s touhle adrenalinovou disciplínou už v poměrně útlém věku. Někdo to dotáhne na problémového člověka (z hlediska okolí samozřejmě), někdo se zase vyznamená tím, jak je v těch problémech hezky hluboko a pohodlně zahrabaný. (Ano, pohodlně. Na konci vysvětlím proč.)

Všichni to musíme. Někdo to vyhledává, někdo se tomu snaží vyhýbat nebo bránit... ale všichni to musíme. Protože to je tudů. To do. Věci a úkoly, co je třeba udělat.

Přináším vám tipy na ty nejlepší animáky, které jste možná ještě neviděli!

Do půlky ledna to se mnou ještě jde. Ale jak už ze mě vyprchají vánoce a přelom roku, začne to se mnou šít.

Poslední dny ledna pajdám. Jsem pajdala. Nevím... ve chvíli, kdy tohle píšu, pořád ještě pajdám, ale předpokládám, že než tohle nahraju (dopíšu), už Depejrak nebudu.