Každoroční články shrnující uplynulý rok mi upřímně jako čtenáři přijdou vcelku nezajímavý. Na druhou stranu ale pro ty, kdo je píší, to je taková forma... řekněme zhodnocení svojí práce (protože výstižný slovo mě prostě nenapadlo...).

Neumíte si ani představit, jakou nesmírnou radost jste mi udělali se zájmem o první vesmírné diáře. Já se tolik bála... A bála jsem se právem. Dokončila jsem je v lednu a do světa vyslala málem až koncem února. No řekněte sami... moc šancí, že by o ně ještě někdo mohl zavadit pohledem, co víc - mít o ně zájem a koupit si je!...

Vloni někdy touhle dobou jsem objevila - a už ani nevím jak, nejspíš ale nějakou chytrou, škodolibou náhodou - stránky, kde si sami sobě napíšete e-mail, který se vám potom doručí za měsíc, rok, pět let... Jasně, když to řeknu takhle, rozhodně to nezní nijak převratně. A ono to převratný ani není. Takový dopis si můžete napsat...

Zamysleli jste se někdy nad tím, co dělala vaše skříň, než jste do ní poskládali oblečení, nebo čím byl rám vaší postele, než se z něj ta postel stala?
Ne. Já vím, že ne. To je v pořádku. Ani mě to nijak zvlášť nezajímalo, než jsem si vyrobila svůj první stůl. Takže...

Pozorovat vesmírný úkazy mě strašně fascinuje a baví a když o nějakým vím, nechci si ho za žádnou cenu nechat ujít. (Ovšem jako na potvoru je skoro vždycky zataženo....?Muldere, nějaké vysvětlení?!) I tentokrát, zatmění měsíce jsem hlásala na všechny strany a upozorňovala, aby nikdo nezapomněl. Ne, ani já nezapomněla, jen jsme na tu událost zase...

...ty letní večery... ty prostě jsou...