Do půlky ledna to se mnou ještě jde. Ale jak už ze mě vyprchají vánoce a přelom roku, začne to se mnou šít.

Poslední dny ledna pajdám. Jsem pajdala. Nevím... ve chvíli, kdy tohle píšu, pořád ještě pajdám, ale předpokládám, že než tohle nahraju (dopíšu), už Depejrak nebudu.

Takže, drazí přátelé. Konečně můžu už oficiálně...

Každoroční články shrnující uplynulý rok mi upřímně jako čtenáři přijdou vcelku nezajímavý. Na druhou stranu ale pro ty, kdo je píší, to je taková forma... řekněme zhodnocení svojí práce (protože výstižný slovo mě prostě nenapadlo...).

Neumíte si ani představit, jakou nesmírnou radost jste mi udělali se zájmem o první vesmírné diáře. Já se tolik bála... A bála jsem se právem. Dokončila jsem je v lednu a do světa vyslala málem až koncem února. No řekněte sami... moc šancí, že by o ně ještě někdo mohl zavadit pohledem, co víc - mít o ně zájem a koupit si je!...

Vloni někdy touhle dobou jsem objevila - a už ani nevím jak, nejspíš ale nějakou chytrou, škodolibou náhodou - stránky, kde si sami sobě napíšete e-mail, který se vám potom doručí za měsíc, rok, pět let... Jasně, když to řeknu takhle, rozhodně to nezní nijak převratně. A ono to převratný ani není. Takový dopis si můžete napsat...