ZAKLETEJ PÁTEK TŘINÁCTEJ

13.10.2017

Pověrčivá nebo ne, prostě se to děje... Opakovaně, nutno podotknout.
Takže by to už stálo za zvážení, jestli na tom jako něco přeci jenom není...

7:07 Nezvonil budík, takže místo v 6 ráno vstávám v sedm. Ale nevadí, do půl devátý, což je kýžený čas odchodu z domu, je času dost

8:38 Zaprvé, už jsem skoro deset minut ve skluzu. Za druhé, po usednutí do auta zjišťuju, že mám za stěračem líbesbríf - pokuta. BEZVA

8:46 Táhnu se za autoškolou, co jede na dvojku. Jelikož cesta vede lesem a od města k městu to je jedna nepřerušená plná čára, tiše za volantem zuřím

8:52 Pořád se táhnu za autoškolou, třesu s volantem (ponechám na představivosti každého zvlášť), nenadávám už jen tiše a bojím se, že na schůzku, kterou mám v devět, přijdu pozdě

9:21 Rozflákám si oblíbený sluneční brýle (a i kdyby byly neoblíbený, nasere mě to stejně)

9:30 Schůzka, která měla představovat nejrizikovější část dnešního dne, se začíná tvářit jako ten nejmenší problém - cesto z ní vjedu do uzavřený jednosměrky a celou ji musím vycouvat. Brblání nezůstává pozadu, na očích sedřený brýle. Po zaparkování se i čelíčko o volant na pár okamžiků zmoženě opřelo

10:23 Platím pokutu.

10:25 Stěžuju si po telefonu mámě

10:28 Stěžuju si osobně babičce

11:00 I když mám víceméně o něco lepší náladu, protože se konečně můžu od rána najíst (dobře, uznávám, část mého killerface a nálady náboráře z horoucích pekel pramení možná z hladu), pátek třináctýho na mě kontrolně houkne, že je pořád tady - nůž se mi rozpadne během krájení v ruce (jo, je to během pár měsíců už druhej, nevím, co se děje, asi nějakej komplot nebo co...?)

Zkrátka ráno jak malovaný.

V poledne jsem se usadila v křesle a odmítala se hnout, aby se už nic nestalo. No nic, potom, co se mi na klíně zasekl notebook a tvářil se, že už nenaskočí, jsem se raději přesunula do postele a rozhodla se aspoň část tohohle dne prospat.

 To sice proběhlo bez excesů, ale i tak jsem tam dlouho nevydržela a rozhodla se odpoledne strávit na chalupě. Ano, pravda, zdálo jako hloupost, protože mi tam mohla hrozit spousta potenciálních pastí a nehod, ale! světe div se, všechno dobrý!

To by to ale nesměl bejt ten zakletej pátek třináctej, aby mi cestou domů na kraji vesnice, kde před několik týdny hořel dům, nepřeběhla malá, zdánlivě roztomilá, jak uhel a díra pekelná černá, kočička.

Tak já nevím... Do půlnoci ještě času dost, magie přeběhlý černý mňoukající zkázy se zatím neprojevila - a to mě trochu děsí, radši bych to už měla za sebou než čekat, kdy hodiny uhodí - zase dřepím v křesle, snažím se moc nehýbat, na nic nesahat a tiše, aby si mě smůla už dneska nevšimla, přečkat do přelomu noci.