VŠECHNY MALÉ ZÁZRAKY

12.05.2017

Problém lidí je, že zapomínají, že jsou to většinou právě malé věci, které se počítají. 

Život se skládá z maličkostí, kterých je třeba si všímat. To říká Theodor Finch a říkám to i já. Jenže Theo je tak trochu... jiný. S Violet Markeyovou se potká na střeše zvonice ve škole, nohy u okraje, pohledy dolů... a pak si to rozmluví. A oba o tom mlčí, i když z Violet je hrdinka, co zachránila "magora Finche" od sebevraždy, zatímco to bylo přesně naopak.

Od začátku roku to je druhá knížka, jejíž konec jsem prořvala a proklela. Mělo by na ni být varování. Protože kdybych jen věděla, dobrovolně bych ji nečetla. To proto, že mě donutila vybavit si chvíle, co mě zničily. 

Není důležité to, co si vezmete, ale to, co zanecháte.

  • A ve mě zanechala dojem, smutný a nostalgický, plný bezmoci, ale silný.

Dočítala jsem v jednu ráno, seděla v křesle a přes slzy neviděla na slova. Nejde o to, co se stalo hlavnímu hrdinovi. Jde o to, jakým způsobem to bylo napsáno. Klobouk dolů. Je to napsaný tak... TAK. A to je děsivý i obdivuhodný zároveň. Člověku se ani nechce věřit.

Příběh šel stranou. Před oči mi vyvstoupily tváře, co už nikdy neuvidím. Do srdce opět pronikla ta bolest, v hlavě se znovu rozezvučelo proč. Lidí, co jsem ztratila, je víc, než bych na prstech jedný ruky napočítala. A Jennifer Niven přesně ví, o čem píše a jak to má napsat, aby to zasáhlo. Aby to donutilo se zamyslet. Aby to změnilo něčí pohled. Jestli se vám tahle knížka dostane do rukou, utřete slzy, nadechněte se a z posledních sil, stejně jako já, si ještě přečtě poznámku autora, vážně, nepřeskakujte ji. 

K příběhu samotnému - postava Finche byla moc zajímavá. Do poslední chvíle jsem netušila, co mu skutečně je. Myslela jsem si jen, že je prsotě smutný a unavený, z celého světa, ze všech lidí i ze sebe. Violet si mě tolik nezískala, vlastně si mě nezískala žádná další postava. 

Jsem sám, uvězněný ve svém těle a ve vlastní mysli, a navíc je všechno v našem životě tak prchavé a povrchní. (Finch)

Na samotném konci mi to trochu připomínalo Amy a Roger: Na cestě, ale bylo to jen těmi místy, které Violet/Finch navštívili (jinak ale žádné obavy, až na těch pár detailů to s tím nemá společného zhola nic). 

Celkově nejsem schopná se rozhodnout, jestli se mi to líbilo nebo ne. All the brigh places se četlo dobře, styl psaní byl příjemný, jen prostě... asi nejsem stavěná na takový smutný, srdcervoucí druh knih. Jak říkám, kdybych věděla, jakému tématu se příběh bude věnovat, dobrovolně bych se, z výše uvedených důvodů, čtením a vyvoláváním vzpomínek netrápila.

Šlapu vodu pod širokým otevřeným nebem a sluncem a všechna ta modř a vůbec všechno kolem mi připomína Theodora Finche. Myslím na svůj epitaf, který ještě nebyl napsán, a na všechna místa, kam se ještě podívam. Už nejsem zakořeněná, jsem tekoucí zlato. Cítím, jak ve mně narůstají tisíce pocitů.  (Violet)

  • Jennifer Niven
  • All the bright places
  • 360 stran / Yoli
  • V roce 2017 má být podle knižní předlohy natočen film