ULÍTLY TI VČELY

20.05.2017

Taková malá kouzelná říše... Až na ty včely.

Mít chalupu je fajn. Naše vesnice je ve skutečnosti jedna řada chaloupek podél úzké silnice, zepředu i zezadu obležená poli. Patnáct stavení, všichni se tam známe. Nemáme ani autobusovou zastávku, o obchodu nemluvě, ale to je na tom právě to krásný. Je to čistý, ničím nerušený, taková malá kouzelná říše. 

Až na ty včely.

Abych to uvedla na pravou míru, já mám včely ráda. Jako většinu lidí mě zneklidňuje jejich ubývající počet, ale co se týče mého kousku ráje, jsou to spíš nepřátelé. Jak jsem říkala, ze dvou stran nás obklopují pole. Z těch zbylých dvou jsou to sousedi. Jenže oba sousedi jsou včelaři a oba sousedi si ty jejich úly vystavili podél plotu
s námi.

Jo, já vím co si říkáte, včelí úly, bzukot, romantika
No ani omylem.

Představte si, že je parný léto a vy napustíte bazén. Co se stane? Dojde ke střetu zájmu - vy se chcete koupat, zatímco včely šílí žízní a vy jim v tý vodě překážíte. Nehledě na to, že si pak člověk připadá jak nějaká smrtka, když každý den sbírá z hladiny sítí utopená mrtvá tělíčka (pardon za tu morbiditu). A když zrovna na zahradě nestojí bazén jako jeden velkej samoobslužnej bar, boj se přesune na jinou frontu - k bráchovi na pískoviště. Chudák malá, co chvíli letí s řevem, že ho něco píchlo. Já a máma potom občas předvedeme velice procítěný, mírně neurotický taneček, když se nám ty mrchy zamotají do vlasů - a to je fakt zážitek.

A možná se vám to nebude zdát možný, ale nic z toho ještě pořád není to nejhorší. Ta nejďábelštější věc, co nám včely provádí, je, když se začnou rojit.

Pokud se tak stane, je o pohyb všemu živému v okolí okamžitě postaráno.

Ne zrovna na chvilku si připadáte jako superhrdina v akčním filmu.

Včelí rojení pro nás není žádný vzácný úkaz. Děje se to častěji, než by člověk čekal
a je třeba s tímto faktem v každém případě, ať děláte, co děláte, počítat. Když jednomu ze sousedů včely rebelují, je zkrátka zle. Abych to vám, šťastlivcům oproštěným od takových zážitků, trochu přiblížila, představte si následovné:

Nejdřív to vycítí zvířata. A potom si uvědomíte, že slyšíte podivný hukot, co identifikujete jako bzukot a varovný hlásek ve vaší hlavě se ozve. Zvednete hlavu
a vidíte, že máte nas*anej roj přímo nad hlavou (v tuchvíli jste nas*aný hned taky).
     Okamžitě musíte podat ten nejlepší běžeckej výkon do chalupy, když jsou okna zavřená, máte vyhráno a můžete si pískat, když ne, nastane obrana pevnosti. A to jste ještě rádi, když cestou přes zahradu nemusíte ze země sbírat psa nebo dítě - když ano, ne zrovna na chvilku si připadáte jako superhrdina v akčním filmu
     Občas se stane, že cestou do bezpečí i tak jedno dvě žihadla schytáte. Pro tyhle případy je třeba mít vždycky po ruce první pomoc: ocet, cibuli, papírový ubrousky
a kousek čokolády
(ta je potřeba zejména na uklidnění, říkal to i profesor Lupin Harrymu cestou do Bradavic, takže to pravda být musí!).
     Pak už nezbývá, než z bezpečí pozorovat, s plácačkou na mouchy v ruce (to jen tak pro jistotu, že jo, protože občas se s vámi do pevnosti propašuje i nějaký ten včelí atentátník a vzduchovkou opřenou u dveří byste ho trefili asi těžko), jestli a kam se roj přesunul. Mezitím v hlavě vedete imaginární rozhovor lomeno hádku se sousedem, ve kterém vyhráváte na plné čáře.
     Ve skutečnosti to bude a je ale tak, že si nahlas zanadáváte (dítěti případně psovi zacpete uši, ne ale vždy, to záleží na míře rozrušení a počtu schytaných žihadel)
a když se vzduch vyšistí a bzučení zmizí, zase vylezete a bez jedinýho slova sousedovi pokračujete v tom, co jste dělali.

Ale to fakt jen tak pro představu.

Posledně jsem přijela na chalupu a děda mě vítal se sousedem a slovy, že zase ulítly včely a usídlily se v našem šeříku. Několik následujících hodin jsem potom z povzdáli sledovala, jak nám soused ničí vzrostlý keře při snaze probojovat se do jejich středu, láme větvě, snaží se tam napasovat štafle, odbíhá tu pro to, tu zas pro tamto, vykuřuje
a rozhání dým, navlíká se to ochranného obleku, tahá úl a láká královnu a to všechno jenom pro to, aby se mu o dalších pár hodin později ten samý (nebo jiný, má těch včel fakt hodně) roj vzbouřil a znovu vzal přes naši zahradu roha.

A nejbezvadnější vtip na tom všem je, že se nám na půdě usadily včely divoký, co nikdo nekrotí a začaly se skrz dřevěné okenice a několikaset let starou chalupu prokousávat naskrz. Takže pokaždý, když chceme dovnitř, nad hlavou nám to varovně zabzučí a do chalupy nás někdo z včelí kolonie, kdo má zrovna službu na stráži, doprovodí. Aby toho náhodou nebylo málo a my se nenudili.

Ale úplně to největší vzrůšo nastane, když k nám zavítají sršně. To je potom úplně jiný povídání, to my věřte.

Jo, některé sousedy si holt nevybíráme, a to nemluvím zrovna jen o lidech.

Soužití, to je oč tu běží.