SMUTNÁ MÍSTA

18.10.2017

Existují místa, která jsou smutná. Můžou být krásná, skrývat v sobě půvab, ale když se podíváte zblízka, možná malinko přivřete oči a trochu pootevřete sebe, začne vzduchem prosakovat žal. A to místo je jako krásná prokletá dáma, která pohltí všechno a všechny, kteří se zdrží.

Na takovém místě žijí smutná zvířata. Myslíte, že nemůžou být? Ne? Ale oni jsou. A víte, jak se to pozná? Na první pohled. Takové smutné zvíře je krotké i plaché zároveň, zvědavé ale opatrné, a když k němu natáhnete ruku a vlídně k němu promluvíte, ujistíte ho, že to je v pořádku, že se nemusí bát, odevzdaně vám vtiskne hlavu do dlaně a vděčně přijme laskavé pohlazení. Pohled na takové smutné zvíře muže trhat srdce. Mě ho trhalo. Dneska na několik kousků, za všechny nejmíň na jeden.

Býčci, kteří už moc vyrostli na to, aby byli roztomilí. "Kolik mu je?" ptali jsme se. "Ten je Vánoční. Dvacátýho čtvrtýho prosince mu budou dva roky. Teda... vlastně nebudou. Do tý doby pude na porážku." Víte, to zvíře to slyší. Možná tak úplně nerozumí slovům, ale vnímá to a ví, že se něco stane. Mluvit o něm jako o masu, mluvit před ním o způsobu jeho smrti... Já vím, je to život, tak to prostě chodí, ale... Až uvidíte smutný tele, radši byste si ty řeči nechali, až budete z doslechu.

Ovce, kterým chybí společnost. Je jich sice hodně, ale smutné místo je zmáhá. Zažírá se jim do vlny a do kůže a ukazuje se v jejich očích

A čuníci. Já vím: Vždyť jsou to prasata, a ty jsou špinaví a smrdí, no fůůj! Ale ne. Jsou to tvorové jako ostatní, a můžou být smutní. Já je viděla. Krčili se pod ubohým přístřeškem, nuceni brodit se bahnem. Stačilo k nim přijít a jen tak u nich stát, neohrnovat nos. A po chvilce se osmělili a přišli. K plůtku, co nejblíž ke mě, co nejblíž k troše soucitu. A ukázat mi svoje smutné oči.

Psi na řetězech. To mě ničilo. Všichni volně běhali, i kdyby jen v ohradách, ale psi... ty se škrtí na řetězech. Štěkají a vrčí, ale pro nataženou ruku zjihnou. Čumák mi vrazil do dlaně a pískal, dal mi pac a nechal se hladit až zavřel oči. To je důvěra. Důvěra, co jim nabídnete a oni ji přijmou a oplatí. Pustila bych ho. Pustila bych ho hned. Žádný zvíře by nemělo žít na řetězu. Prý už nemají na smutném místě žádný účel. Prý už jsou k ničemu. A tak žijí v malém rádiusu, uvázaní ke zdi, uvěznění jak lvi v kleci, jako by to byli věci, jako by to vůbec nebyli živé bytosti, co si taky zaslouží žít a ne jen být.

To samé opuštěná koťata. Sice je nemám ráda, ale když po vás zvědavě zalupují, přískoky se vám drží v patách a rozmýšlí se, jestli jim ublížíte, nebo se u vás můžou na chviličku schovat, tak jim nabídnete dlaň. A taky se v ní vděčně, alespoň na malou chvíli, na kratičký okamžik schovají. To, že to jsou "jen" zvířata, neznamená, že necítí. Že nevnímají. Že nechtějí lásku a pochopení. Že netouží po lepším životě.

Na takovém smutném místě jsou i smutní lidé. Jako by je to k sobě táhlo. Místo k sobě láká zničené a zlomené duše, a i když se tváří jako z pohádky, tiše je dusí a v pouští do nich jed.

A čím blíž jste, tím víc se všechen ten smutek natahuje i po vás, něžně a opatrně vás objímá a až vás políbí, vaše oči se zalesknou a ramena shrbí a na srdci se usadí taková tíha, kterou nevíte, kde jste nabrali ani co přesně se v ní skrývá, ale tušíte, že se jen tak neodvalí a bude vás držet na zemi jenom proto, abyste nemohli už nikdy vzlétnout.

Tahle místa v sobě mají smutek hluboko zakořeněný, je jím nasáklá půda, vyrostly z ní stromy, a když postavíte dům, i jeho zdmi začne dřív nebo později smutek kolovat jako krev v žilách. Smutné místo zamoří všechno a všechny, ať chce nebo se tomu brání, je jako prokleté. Radost v něm nemá místo, i kdyby chtěla, i když se snaží. Smutné místo je zkrátka smutné.

Ale i na smutném místě je třeba laskavého pohlazení. Není to možná moc, ale je to pořád víc, než smutné místo může smutným zvířatům a smutným lidem nabídnout.

Pamatujte na to, až takové smutné místo potkáte.
A pamatujte, že vlídnost vás nic nestojí.