SLOŽ JICH TISÍC

18.06.2017

Za všechno může Sam Roth. To kvůli němu skládám z kousků papírů, obalů od bonbónů nebo vyškrtaného nákupního seznamu origami jeřáby.

Kdy?                   Jak?                            Proč?                                  Nač?
Únor 2011.         Mrazivá kniha.          Japonská legenda.            Zoufalé přání.

Byl únor roku 2011, třeskutý mráz, nebe jako šedá deka, pořád jenom tma a já měla pocit, že ta zima snad nikdy neskončí. Byla jsem smutná a všechen volný čas jsem trávila čekáním na jaro. A potom se mi dostala do rukou kniha, o které jsem nevěděla zhola nic, jen že se mi líbí název, obálka a anotace a taky fakt, že příběh vyprávěli dva hlavní hrdinové - holka a kluk, což pro mě tehdy byla novinka.

V proužku vzácného, slabého slunečního paprsku jsem se stočila na sedačce s knížkou a pocítila nemalé souznění se Samem. 

Sam i já jsme zoufale hledali hřejivé teplo slunce, toužebně čekali, až opadne sníh
a děsili se chladu, co se do nás zakusoval jak zvenčí, tak i zevnitř. Pro něj byla zima prokletím stejně tak jako pro mě. A když do knihkupectví přišla Grace, jeho letní dívka, ledy roztály a svět se změnil.

Proč ale mluvím o knize a jak to souvisí s jeřáby? Hned to objasním.

Sam má několik milých a unikátních vlastností. Kromě toho, že se děsí chladu
a zoufale se snaží držet v teple, ještě po nocích peče chleba, stopuje v prázdném domě mravence a bojí se koupelen a vany, tak bez ustání skládá ze všech dostupných materiálů jeřáby. Používá k tomu třeba účtenky nebo ubrousky z restaurací a kaváren, které (nejen) s Grace navštívil, jako památku na společně strávený čas, a ty potom rozvěšuje na šňůrkách ve svém pokoji a nechává se všemi těmi poskládanými útržky obklopovat.

Tahle myšlenka mě nadchla. Maggie - autorka knihy - nenápadně podsouvá Samovy návyky a chování mezi řádky, dialogy a děj, což působí velmi nevtíravým a osobitým dojmem, který jednoduše nelze neocenit. Je to zkrátka um, psát jako ona (a nejen proto je Stiefvater můj spisovatelský vzor).

Našla jsem si návod, dala se do tréninku a zanedlouho, po pár pokusech, jsem pochopila Samovo nutkání. Jak se mi pod ruku dostal kousek papíru, zbytečnýho nebo použitýho, věděla jsem, co s ním. Jeden sklad za druhým. Druhý za třetím.
A z plochého kusu papíru povstal rozměrný obrys. Z ničeho něco. Moji jeřáby jsou výhradně z papírů a materiálů, které bych jinak normálně vyhodila do koše. Mluvím tady, jak už jsem se zmínila, o účtenkách, počmáraných papírech, vstupenkách, obalů od dobrot, zkrátka všem, co je mi zajímavý.

Lidé se mi dívají pod ruce a diví se, co to dělám, žasnou.

Origami pod mými prsty vznikaly 
v metru, v práci na koleni, při čekání, během rozhovorů... Při jakékoliv příležitosti. Kolikrát ani nevnímám, že sáhnu po papíru a začnu skládat. Děje se to skoro až nevědomky. Lidé se mi dívají pod ruce a diví se, co to dělám, žasnou, co to zvládám a vzápětí po mě chtějí, abych je to naučila taky. Je to vcelku zajímavý pozorovat ty drobný, leč upřímný reakce na tak malou, jednoduchou věc. Nicméně, origami jeřáby ke mně přirostly jako k Samovi.

Proč ale skládám? Proč mi to vydrželo přes šest let až do teď?


Není to jen tím, že skládání je návykový a řekněme si to upřímně, působí to blahodárně na mírnou neurózu (na druhou stranu to může vést až k lehké obsedantně kompulsivní činnosti), ale je tu i samotný původ a vznik origami.

Slož 1000 papírových jeřábů a může mít jedno přání.

Legenda Senzabura praví, že složí-li člověk 1000 papírových jeřábů, může mít jedno přání. V Japonsku je jeřáb jedním z mystických až božských tvorů, o kterých se říká, že žijí tisíc let. Proto, aby se člověku splnilo jedno přání, byl obdařen zdravím nebo úspěchem (specifikace se liší podle výkladu) se musí složit 1000 papírových jeřábů. Některé legendy se zmiňují, že tisícovka jeřábů musí být složena do jednoho roku, všechny origami musí vzniknout pod rukama jediného člověka a darované či prodané jeřáby se do celkového počtu nezahrnují.

Sadako Sasaki - její cíl byl 1000 a přání uzdravit se.

V Japonsku jsou origami jeřáby bráni za symbol štěstí, proto jsou nezřídka darovány na svatbách otcem nebo k narození dítěte. Je tu i životní příběh jedné malé dívenky, díky níž se tato tisícijeřábí legenda dostala do lidského povědomí
   Jde o Sadako Sasaki, holčičku, která byla jako nemluvně vystavena záření z atomové bomby svržené na Hirošimu. Nevyléčitelná leukémie se u ní sice projevila až po letech, zato ale fatálně. Sadako v nemocnici strávila podstatný čas a celý jej věnovala skládání jeřábů. Její cíl byl 1000 a přání uzdravit se
     Sadako jich opravdu složila 1000, ale protože se její přání nesplnilo, pokračovala ve skládání dál. Podle knihy, která je o ní napsaná, jich ovšem složila jen 644. Ať tak 
či onak, Sadaki ve svých dvanácti letech zemřela a v Hirošimě má vystavěnou sochu, na níž drží nad hlavou jeřába.

Není to nijak veselý a ve prospěch legendy hovořící příběh, ovšem je třeba si uvědomit, jaké poselství v něm malá Sadako zanechala - a to je neutuchající víra a naděje až do samého konce.

Abych se ale vrátila od historie jeřábů k mému, respektive Samovu příběhu - i on si byl vědom přání. A kdo jeho osud četl ví, že měl nejedno naléhavé.

Já jich 1000 pořád ještě nemám. Jejich 412.

Já jich 1000 pořád ještě nemám. Je jich 412, i když pod prsty mi jich vzniklo víc. Shromažďuju je v malém skleníku, spousta mi jich taky visí po bytě a pár jsem jich darovala. Nicméně, kýženýho počtu jsem ve vyměřeném čase nedosáhla. I tak ale často přemýšlím, až jich jednou bude skutečně tisíc, jaké přání bych měla chtít splnit. Je jich několik, co mě vždycky vyskakují v hlavě, když sfoukávám svíčky na dortu, sbírám řasu, vidím padající hvězdu a při dalších kouzelných momentech, kdy se traduje něco si přát. Zatím to nevím. Možná, že až jich bude 1000, budu vědět. Možná s tím budu čekat, stejně jako Sam, až mi bude nejhůř. Ale co vím, je, že se skládáním jen tak nepřestanu, stejně tak jako se všemi těmihle malými záchrannými padáčky, které nám zvyky a tradice daly, abychom měli aspoň občas pocit,
že si k sobě štěstí může naklonit nějakým konkrétním způsobem.

A jak to dopadlo se Samem? Jaké bylo jeho přání a splnilo se mu?

Na to si budete muset přijít sami. V tomhle příběhu, který vlastně není až tak výjimečný, ale přesto má pro mě hned z několika důvodů velký význam.