ŠATY ANI OMYLEM

31.03.2017

Nevím, co je horší - jestli na ty věci nemít postavu, nebo peníze...

Slintat nad oblečením je spíš holčičí záležitost. Stejně tak jako šminky. Nebo boty
a kabelky a šperky. No... podle tohohle měřítka jsem teda asi kluk. Teda asi spíš určitě.

Ne, že bych čas od času neházela očkem do výloh a v krámě obdivně nevzdychala,
i když módu sleduju spíš náhodně, než cíleně, ale na druhou stranu se na hezký, dobře sladěný věci ráda podívám.

Abych to uvedla na pravou míru - já oblečení ráda, ale ono mě ne.

Takže povětšinou jen obdivuji z dálky, případně trochu kontaktněji a z blízka, ale potud to končí. Zásadně si nic nezkouším, dokud to není vyloženě nutnost, a to když už nemám pomalu v čem chodit a jsem donucena si něco obstarat.

Očumování je fajn, horší je všechno to potom.

Všechno to potom, co jsem musela dneska zažít, když mám jít zítra na ples a já nemám nic, šaty, kalhoty, košili, kabelku, boty, nic, fakt NIC (a to to nedramatizuju, fakt nemám nic), a ještě ke všemu na to mám jenom dvě hodiny, aby to nebylo náhodou málo stresující, že jo...

On: "Máš nějakou představu?"
Já: "Ne."
On: "A čím začneme?"
Já: "Co třeba snídaní?"
On: "..."
Já: "..."

Dobře, nakrmená žena, klidná žena, to už jsem říkala minule na veletrhu, a Michal si to (ve vlastním zájmu) pamatuje. Nicméně, nacpat se před tím, než si máte v plánu zkoušet hromady věcí, není úplně dobrej nápad.

Asi jako každá holka, ani já nejsem tak úplně spokojená. Nikdy a s ničím.
Ale především nejsem sama se sebou, což se v časech nákupů umocňuje na entou
a ještě víc. V první řadě: na ramínku vypadá úžasně VŠECHNO a na těch bárbínovskejch fugurínách ještě líp. O to horší je, když pak člověk zjistí, že se mu ten boží kousek, co sebral z věšáku, musel cestou do kabinky přetransformovat do něčeho absolutně neslušivýho.

Pochoduju z obchodu do obchodu, procházím věšáky, lítám v uličkách. Jůů, to je krásný. Páni, tohle je boží. Wow, vážně zajímavý. No ty vole, to je úchvatný. A nic si přitom nevezmu, abych si to zkusila. Proč? Protože už předem vím, že MNĚ to rozhodně slušet nebude, že když mi to nebude dlouhý, tak mě to bude mačkat,
když v tom nebudu narvaná, nesedne mi prostě střih nebo vzor.
Prostě to vím, kouknu a vidím.

Šaty nebudu mít ani omylem!

A Michal ze mě začíná být na prášky, z čehož začínám být na prášky já. Žhavým drát mámě, protože asi potřebuju nějaký rozkaz, co by mi nedal tolik možností na vybranou a jako na potvoru se pořád ztrácí signál. Kromě na prášky začínám být i dost otrávená. Jediný, čím si jsem jistá, je, že nechci a nebudu mít šaty. Šaty prostě nepřipadají v úvahu (je to poměrně marnivý, ale musím nosit zdravotní punčochu na celé noze, přičemž to je dost vidět a v létě na mě každý zírá jak na exota, když si vezmu kraťasy).

Nicméně i tak vlezu do krámu a ze samého zoufalství si vezmu z ramínka šaty, zlato-zelené, pouzdrové a jdu s nimi do kabinky. Když se do nich narvu, zůstanu zírat na odraz v zrcadle a v očích se mi hromadí hrůza. Tohle přeci nejsem já. Takhle přeci nemůžu vypadat, to zrcadlo lže!

On: "Ty jo, Domi, ty šaty jsou skvělý, ty si musíš vzít."
Já: "Neexistuje! Nikdy!"
On: *zmateně* "Co se ti na nich nelíbí?"
Já: "Já se mi na nich nelíbím. Jak v nich vypadám, co to mám tady, a tady a tohle!!!!"

Zatáhnu závěs a nikdy bych nevěřila, že se to stane, ale začnu natahovat. Ty šaty jsou fakt krásný, upřímně, mě vyloženě neseděly, což jen umocňovalo tu hrůzu, ale přesto je mi do breku. Nebaví mě to, nelíbím se sobě v ničem, nemůžu si nic vybrat, a když už, tak je to taková tragédie.

Tak ve zkušební kabince jsem se teda ještě nerozbrečela...

On: "Domi? Ty brečíš...?"
Já: *ufňukaně* "Ne. Jen mě to rozhodilo."
On: "Nečetla jsi včera náhodou o zenu?"
Já: "Jo, celou knížku. A je mi to evidentně hovno platný!"
On: "Na, vem si kapesník, teče ti nudle."
Já: "..."

Jdem dál. Já remcám, tiše fňukám, pomalu ale jistě propadám zoufalství, zatímco Michal je trpělivej a vstřícnej a to mě z nějakýho nepochopitelnýho důvodu vyvádí z míry ještě o trochu víc.

On: "Co ti na těch šatech vadilo?"
Já: "Jsem mrňavá, mám úzkej pas a široký boky, a když to na mě nevisí a nejsem v tom jak sud, tak mi to udělá prdel jak Kardašiance..."
On: "Ale to je krásný. Z biologickýho hlediska jsi úžasná!"
Já: "..."

No nic, nebudu to natahovat. Chodili jsme po obchodech, já soukromě a tajně střídavě depkařila a střídavě vymýšlela výmluvy, proč na ples nakonec nejít. Michal mi jednou přinesl šaty, co podle něj byly prý moc hezký, ale mě málem trefilo, protože byly těhotenský... Nakonec jsme vlezli do krámu, kde hned u vchodu byl stojan, šáhla jsem do něj a vytáhla šaty. Řekla jsem si, no co, kalhoty už mám vybraný, vršek k nim najdu za chvilku, tak do nich ze zvědavosti vlezu.

Vyjdu z kabinky, Michal sedí zmoženě naproti.
On: "Ty jsi krásná!"
Já: "Ty šaty jsou vážně krásný."
Paní, co stojí u kabinky vedle, řekne nahlas: "Hele, Lído, slečna má ty šaty na sobě. A jak jí slušej!"
Já: "...?!?..."
Ze tří kabinek vyjdou tři dámy (jedna z nich bude i Lída) a všechny se na mě dívají.
Paní (na mě): "Ty šaty vám moc sluší, opravu jsou pěkný!"
Já (velice v rozpacích): "Jo, tak děkuju..."
Paní: "Měla byste si je vzít!"
Já: "No, tak asi teda jo."
On (neuvěřitelná úleva ve tváři): "Dělej, dej je sem, zaplatím je, než si to rozmyslíš!"

Je to ironie, byla jsem pevně rozhodnutá šaty prostě za žádnou cenu na sobě nemít, až si jedny sama vyberu. No nic. Potom už jsem si bez jakéhokoliv nervového mikrozhoucení vybrala boty a řetízek a jeli jsme domů, naprosto vyčerpaní a šťastní, že už to máme oba za sebou.

Když jsem přijela domů, uvědomila jsem si, jak jsem pitomá, že mě dokázal tolik rozhodit pohled do zrcadla v nepadnoucích šatech, a jak moc my holky trpíme touhou vypadat jinak, líp, nejlíp, nereálně úplně nejlíp, a jak nás nenaplnění těhlech šílenejch představ deptá, sráží k zemi a ničí. Štve mě, že jsou v obchodech figuríny, co mají pas široký jako moje dlaň, nohy delší, než já měřím a všechno to nám je pořád přímo na očích. Štve mě, že i já se tím trápím (někdy víc, někdy míň).

Takže, holky, nebuďte trubky, jako já, nikomu nesluší všechno, tak hlavně nebulte ve zkušební kabince, bude vám pak ještě hůř, nedepkařte, když berete největší velikost a potom si šlapete po nohavicích, kašlete na ty umělý figuríny. Netrapte se postavou, i když vím, že být spokojená sama se sebou je výkon hodný superhrdiny, a važte si všech lidí kolem vás, kteří nejsou povrchní a zaujatí, a kteří vám řeknou, že jste krásné, i když vy na sobě vidíte pár kilo navíc. Oni totiž ne - oni koukají na úplně jiný věci, co se v zrcadle neodráží ♥