NOČNÍ ROZVOZ RODINY

07.07.2017

22:08 - jsem sova. Což znamená, že když mám jít spát se slepicemi a na půlnoc si nastavit budík, do postele se milostivě odeberu v deset, a ještě v půl dvanáctý imaginárně trsám na Hurt v uších. Zbylou půlhodinu sebou mlátím jako lachtan a nespím.

00:00 - z postele se zvedám s hymnou linoucí se od sousedů ze shora (já nevím, co to je, ale tipla bych to na nonstop vysílání Šlágru, přičemž každou půlnoc - na minutu přesně - začnou vlastenecky vyhrávat a já mám pocit, že bych měla zmlknout, vstát a cítit se hrdě)

00:10 - jsem oblečená, takhle rychle a snadno jsem to nezvládla už nejmíň pět let

00:12 - balím batoh (ne, že bychom ho potřebovali), beru kafe

00:15 - teploměr hlásí 19°C. Bejt podzim nebo jaro, taju nad tím, jakej je hic, jenže je léto a já přibaluju mikinu i koženou bundu.

00:17 - Michal kroutí hlavou, že se navlíkám jak na svah

00:18 - lezu v tílku a bosa na balkon, abych to otestovala. Na nebi září měsíc, kolem něj jsou rozsypané hvězdičky. Až na výjimky jsou všechna okna v dohledu temná. Obracím se zády k zábradlí, ohýbám se v zádech a zakláním hlavu k obloze.

00:20 - dělá se mi blbě a přemáhá mě závrať, tak si stoupnu zase jako člověk

00:21 - 00:38 - vysvětluju psovi, co se děje, proč nespíme a kam se chystáme, oznamuju jí, že jedeme pryč a ona bude hlídat, při pohledu do těch psích očí se jí střídavě omlouvám a drbu za uchem

00:38 - 00:41 - Michal vysvětluje psovi, co se děje, proč nespíme a kam se chystáme, oznamuje jí, že jedeme pryč a ona bude hlídat, při pohledu do těch psích očí se jí střídavě omlouvá a drbe za uchem

00:43 - sedíme v autě, Michal - ještě, než vůbec opustíme garáž - vypije kafe na ex

00:45 - jsme u rodičů, měníme auto, taháme kufry. Táta si v dlaních šudlá připravenej kinedryl a snaží se tvářit, že se letadla ani trochu nebojí. Jája kýchá a zívá a mrká a nadšeně švitoří. Máma maluje čerty na zeď a pozorně kontroluje oblohu, protože hlásili bouřky

00:50 - Jája brebentí a brebentí a brebentí, zatímco táta se snaží tvářit, že mu není blbě, není blbě, není blbě

01:15 - Jáchym: "Už tam budem?"

01:32 - "Už tam budem?"

01:43 / 01:44 / 01:46 / 01:49 ... - "UŽ - TAM - BUDEM?!"

02:09 - už tam jsme - letiště

02:10 - Dominiko, na co jsi zapomněla? Vyndat nůž z batohu a nechat ho v autě, prokristapána!

02:11 - všichni, kromě Michala, panikaří, protože nemají nejmenší tušení, kde se odbavit, kam jít, co dělat...

02:15 - let byl přesunut... a letí se o půl hodiny dřív - malá panika, proč to udělali??

02:20 - stojíme v nekonečný frontě, táta zintenzivnil šudlání připravenýho kinedrylu

02:42 - nandáváme zámky na kufry - Jája: "A tati, jaký je kód?", táta (skloní se k němu a šeptá): "Dva, jedna, dva.", já: "No pane jo, to je teda kód... To se ani nenamáhej ty kufry zamykat, ne?", táta (nakloní se ke mně a zašeptá): "Já jsem si tu kombinaci pro jistotu nalepil i ze spodu zámků.", já: "... Šikula."

03:00 - odbaveno, táta zobe kinedryl jako lentilky, předstírá, že vůbec není vyděšenej a snaží se na poslední chvíli přemluvit rodinu, aby se na tu dovolenou vykašlali - neúspěšně. Brácha mě mačká kolem pasu a snaží se mě na poslední chvíli přemluvit, abych letěla taky. Mávání - hodně mávání.

03:14 - hledáme s Michalem jídlo, na letišti funguje jen Starbucks, Costa Coffee a Subway.

03:25 - cpeme se houskou se šunkou a zeleninou za dvě kila a jdeme další stovkou nakrmit parkovací automat

03:33 - vyjíždíme z letiště, skrz Prahu, mezi všemi těmi světýlky. Dodávce před námi se škvaří gumy - bezva!!

03:40 - pořád jsme ještě nenastavili větrák, topení a klimatizaci, takže to v autě tvoří malé hurikánky a občas se nad zadním sedadlem zablýská. Venku krápe a stěrače fungují na "senzor kapky" - což znamená, že to stírá buď moc, nebo vůbec... prostě cizí auto, který ještě neví, jestli se chce kamarádit

03:59 - zastávka na benzínce pro coca colu, první známky únavy

04:00 - Michal každých dvacet vteřin vykřikuje: "Jé, hele, támhle už svítá!", a já každých dvacet vteřin odpovídám: "Ještě ne." To je jak rozhovor cestou na letiště s bráchou...

04:32 - tak jo, už se fakt rozednívá, Michal nadšením nadskakuje, zatímco já se tvářím, že se mi ještě pořád nechce spát, i když nevím, proč to tak úpěnlivě tvrdím (asi chci bejt drsňák, nebo co?)

04:42 - vracíme auto a přesedáme do vlastního. Na východě vyskakuje rudý kotouč obalený červánky. Jedeme domů

04:51 - jsme doma, pes je nadšenej, vrtí ocáskem a mezi přívaly radosti vyčítavě kňourá. Chystám se skočit do postele... když v tom mi Michal oznamuje, že si zapomněl doklady a telefon... v tátově autě... co teď stojí na druhým konci města... a klíčky od něj jsou zamčený v bytě tři patra nad zemí.

04:57 - za tichého nadávání vyzvedáváme věci, všechno znovu zamykáme, vyrážíme pryč

05:02 - parkujeme v garáži, zavíráme okýnka... a oni nejdou.

05:03 - hlasité nadávání

05:05 - Michal šroubuje dveře a cloumá s elektrikou

05:08 - nějaká vyšší moc technická se nad námi slitovala, okýnka se zatahují

05:10 - tvrdím, že spát nepůjdu, že je krásný ráno a je škoda, abych ho prospala...

05:10 - spím, spí Michal, spí pes, zatímco celý město se probouzí a vyráží do práce, a my jako bychom měli tenhle den už dávno za sebou

Dopoledne potom volala máma, že táta byl po kinedrylu nepoužitelnej a z letiště ho s Jájou tahali jako třetí kufr. Hlavně, že o letu ale vůbec nevěděl.

A za týden nanovo.