NA ZÁPRAŽÍ U CHALUPY

12.07.2017

Sedíme s dědou na lavici na zápraží, hezky pod střechou, a díváme se do zahrady a do deště. Prší, fouká, a tak vůbec je na chvilku příjemně po tom, co jsme oba dva hodinu zdatně sekali - děda na traktůrku trávník, já s ruční benzínovou sekačkou před chalupou všechny čtyři příkopy. Když jsme ty naše stroje zaparkovali zpátky do garáže, pomyslně jsme si plácli a setřeli pot z čela. Děda si zanadával na nový letní sestřih na hlavě a já mu ho vytrvale chválila, aby ze sebe neměl tak špatnej pocit.

Když se z těch mraků konečně spustil déšť, zaujali jsme místo a začali se kochat. Probírali jsme počasí, vykláněli se z otevřených vrat na pole a sledovali, kudy vítr mraky bere. Přemýšleli, jestli letos budou nějaký brambory, i když nad zemí vypadají ukázkově, a že ty mrkve nám moc nevylezly, jsou to jen takový mrňky, hrůza, ale chlapy taky říkali, že jim to vůbec nevyrostlo, je to prostě na hovno, povídal děda. A první okurky zase nevykoukly vůbec, jo, představ si to Dominko, a to jsem je zalejval a nic, tak jsem je tam zasel znovu a najednou šly, to je zajímavý teda!

Beru do ruky mísu s vyloupaným hráškem, co už klíčí a přemýšlíme, jestli ho šoupnout do země, nebo co s ním, jestli vůbec bude dobrej, a že se z toho naklíčenýho dělá pučálka, nebo tak si to aspoň myslím, dědo, ale teď fakt nevim.

Odhadujeme, že ještě tak tři, čtyři dny a sesbíráme švestky u plotu. Nesmíme to propásnout, protože vždycky dozrajou tak rychle a je tady špačků, podivej se na to Dominko, všechno sežerou ty mrchy jedny! A na podzim podřízneme tu jabloň, co roste do šeříku, ta už je na nic, ani neplodí, listy má jen na jedný větvi, tu musíme dát pryč. A ještě máme za plotem tu hromadu klacků z pokácených jabloní, ale tý se zbavíme taky až na podzim, teď to pálit nebudeme.

Na zem se snášejí padáčky, zakláníme hlavu k lípě. Z tý je plno bordelu, květů měla habaděj, ale ty kuličky teď padaj a co jich je ještě v korunách!, říká.   -A zobou to ptáci, dědo?   -To nevim, ale myši, ty jo. Jednou jsem jim odkryl ďouru a měly tam toho podestláno, to sem uplně koukal.

Potom říkám, že sousedův kaštan co roste u silnice, má zase rezavý listy, zase je nemocnej, a to už jsme mysleli, že se uzdravil, no ale ořechů, páni, ořechů těch je letos, úplně obaleno, to panečku bude! Taková úroda! Ale hlavně, aby neopadaly suchem, to by byla hrozná škoda.

A taky mi děda říká, že už zavařuje okurky, a taky, že už nakoupil cukr a rum, až budeme dělat bezinky, ale na ty asi až za měsíc.

Pak jsme ladně přešli ke zdraví, že mě při sekání pokousali hovada - nojo, slepáci, to jsou kurvy! - a jak jsou na tom dědova záda a nohy, a tak vůbec, je to furt na hovno, škoda mluvit, povídal.   - A co ti řekla ta neuroložka, dědo?   - Nic, že to jsou porušený nervy a napsala mi silný prášky, ale to jíst nebudu, to bych se zbláznil! A taky ty na tlak, já ho měl před operací 220!   - A já ho mám zase nízkej, dědo, mě říkaj, že jsem asi mrtvá, když se mi ho snaží změřit.   - A taky si hlídám cukr, pokračuje děda a já na to, že mě taky hlídaj na kde co a on, že jsem snad podědila všechno.   - Všechno ne, dědo, astma po prababičce si vybrala Edita.

Potom se vracíme tématem k sousedům, jestli už ten o barák vedle dodělal střechu na chalupě, prej jo, ale kolik to stálo, nevim, říká děda, myslel jsem, že dvě stě ticít, ale Fanda říkal pche!, nejmíň tři sta padesát!, to je peněz, Dominko, to je hrozný!

A dneska na kole nepojedu, povídá děda mžouraje do deště, a já na to, že dneska asi taky běhat nepůjdu.

A potom jsme se zvedli z lavice, protože přestalo pršet a my probrali skoro všechno a ten zbytek, co nám ještě zbýval, počká na další den, zamkli jsme chalupu a každý ve svým autě vyjeli domů.