HLAVNĚ TO NEZDRŽUJ

21.11.2017

Takovej ten den, kdy vám není dobře. Ráno se vzbudíte z divný, absurdní a zneklidňující noční můry (ale i tak jste vlastně rádi, že jste na chvilku zabrali, protože to víno... no). Došouráte se do kuchyně, kouknete z okna - a chčije a chčije, kde je jako ten sníh?! aha, na horách... A pak se začnete analyzovat - bolí vás záda, bříško, někde něco, co nedokážete identifikovat,... a už se to veze, celej den bude prostě na nic, to je jasný.

Tak to jsem byla dneska já.

Když jsem se v půl čtvrtý odhodlala vypnout Discovery, vstát z gauče a přestat naříkat, zjištujeme, že tak trochu nestíháme, což je vtipný, protože jsme měli původně v plánu odjet ráno v devět. Celý my dva... Nicméně, Michal má v Praze v knihovně už zase pokutu a knížku musí nutně vrátit. Vyrážíme s pevným přesvědčením držet se hesla: HLAVNĚ TO NEZDRŽOVAT.

V knihovně zavírají v pět. Ve čtyři čtyřicet jsme na jižní spojce. Ve čtyři padesát osm konstatujeme, že to asi nedáme, ale i tak to zkoušíme. V pět nula pět jedeme do zákazu a o dvě minuty později se Michal vrací v tričku, celej zmoklej po sprintu a se slovy: "Blbí perfekcionisti, taky mohli zůstat o pár minut dýl...". No nic no.

"Potřebuju čůrat," oznámím světu.
"Vydržíš?"
"Jasně."

Jasně. Padesát minut skrz Prahu, bez povšimnutí mineme dvě benzínky, aut jako much a nespravedlivý semafory, co pouštěj všechny pruhy, jenom ten náš ne. Kroutím se na sedadle, zatímco Michal to ignoruje a vesele mluví o kapele. Když konečně na chvilku v koloně zmlkne, popadnu dech já. "Debilní semafory, já chci čůrat, copak nemůžeme doprdele už dostat tu pitomou zelenou a dojet k tomu zatracenýmu záchodu?"

Zelená.
Stihli projet dvě auta.
"To si už dělaj ze mě prdel?! Já tady snad umřu! Vesmíre, za co?!"

Michal moudře mlčí. Řidič ve vedlejším pruhu s pootevřenou pusou sleduje můj pro něj pantomimický výkon. Kdyby to byly Aktivity, určitě bychom jako dvojka vyhráli, je jasný, co dělám (- to co všichni zoufalci uvězněný na silnici, nadávám).

KONEČNĚ jsme na místě, hurá! Tak teď to jenom všechno vyřídit, nikde se nezdržovat, protože hlad, a protože žádná nálada.

Takže...

  • V Globusu zjišťuju, že jsem ztratila jejich kartičku a dělám novou (ale je to fofr, na Globus bych mohla pět chvály i v jiných směrech). Míjíme hlídkující policajty s podivně nacpanejma vestama u vchodu (??)
  • Na kase: "Vy jste si to nezvážili?"  "Ne."  Víte, když sprintuju skrz celej ten prostor v kozačkách, co kloužou a s kalhotami, co mi při prudších pohybech sjíždějí, je to zkrátka sranda.
  • Ve zverimexu stojíme před granulemi, Michal na mobilu hledá slevovej kód. "Ty si pamatuj 753 a já si budu pamatovat 291."  "Teď si zase pamatuj PNX a já 2L4."  "A teď si zase pamatuj -"
       "Ty vado tak chtějí, aby si lidi uplatnili ten kupon nebo to je kód pro odpálení rakety?"
  • (po ukořistění hesla) "Který granule?"
       Já: "Tyhle."
       "Ale my bereme tyhle."
       "Jedinej rozdíl je v ceně, Michale..."
       "Chceš to riskovat?"
       V první řadě se už tady nechci zdržovat, tak beru ty dražší a myslím si o tom svý. Na kase se Michal ptá: "Je v těch s oranžovým proužkem a v těch s růžovým nějakej rozdíl?"
       "Ne, růžový jsou jen lososový."
       (jeden významný pohled na Michala) "Můžeme je ještě vyměnit?"
       Znovu sprintuju skrz krám. Kozačky, kalhoty, už to znáte.
       Prodavačka: "Tak je to za 599."
       Já: "U těch oranžových. Pod těmihle růžovými máte cenu 399."
       "Ale né, to bude k něčemu jinýmu."
       V duchu pěním. Jeden významný pohled směřovaný na mě. Michal mě zkouší přemluvit, ať dojdu znovu pro ty oranžový. Ani se nehnu, znovu nikam nepoběžím.
  • Po odchodu ze zverimexu brblám a Michal se mi dosti riskantně snaží říct, že kdybych se blbě nekoukla na cedulky, nemuseli jsme tam nad tím stát deset minut. Možná bych mohla připustit, že se mohlo stát, že jsem se nepodívala pořádně, (což jen tak mimochodem není vůbec jistý), ale přiznávat to nahlas rozhodně nehodlám a dávám to najevo.
  • U občerstvení pořád měním svoji objednávku a omlouvám se slečně u pokladny, protože vím, že otravuju, ale já si prostě nemůžu vybrat (hlavně to nebudeme nikde zdržovat, jo Michale?)
  • Před odjezdem jsem odeslána na záchod, abych cestou domů zase neotravovala (?!?)

Michal: "Ty zas o tom napíšeš, co?"
Já: "To si teda piš."
"Tak hlavně nezapomeň zmínit, že za většinu toho zdržení můžeš ty, jo?"

NE.

Než dojedeme domů, sním čtvrtinu nákupu, vdechnu pití, šestkrát napomenu Michala, aby jel v tom slejváku pomalu, přičemž mě pokaždý doporučí, abych radši dál jedla, s čímž nemůžu jinak než souhlasit, a tak se cpu až domů. Potom už neremcám ani trochu, proč bych taky měla, že jo? Jsem vyčůraná a nakrmená, k životu mi stačí málo.

A co vám tím chci říct, milí muži, drazí páni - dbejte vždy na to, aby vaše žena byla vyčůraná a nakrmená (ne nutně v tomto pořadí), a když už se nedejbože zmýlí, tak jí to prosimvás nepřipomínejte. A váš život pak bude o TOLIK klidnější 😊