DOSPĚLÉ ŠŤASTNÉ DĚTI

02.12.2017

Dominka chtěla vidět sníh.

Protože u nás v nížině pořád ani vločka (tady jenom kapsy, ledový kapky, namrzající kapky, ale kapky), chtěla jsem se hned jak se Michal vrátí jet podívat na hory. Vidět to bílo, slyšet to chřoupání pod nohama, stuzení v dlaních, na tvářích i za krkem. A vidět obalený stromy. Z nějakýho důvodu mi ty zasněžený stromy asi chybí nejvíc.

Ráno jsem zkontrolovala počasí (0 až mínus 2, pohoda) a oblíkla se jako obvykle. Když holka z maloměsta dojela po roce na hory, skrz vytopený auto bylo všechno jůů a jéé a Michale už tam rychle dojeď, už chci ven. No. Jen co holka z maloměsta vylezla v džínách a absolutně nijak vyteplených kozačkách na sníh, zaskučela. 

600 metrů vzhůru na Ještěd před námi. Po sto metrech začínám kňučet, že na to kašlu, protože mi je taková zima, že necítím nohy. Navíc jsem nasadila vražedný tempo (protože jenom tak v sobě rozproudím krev a zahřeju se), jenže při prudkým stoupání nedýchám, navíc čumím pořád do země (ale zdá se mi to lepší než okolo, protože procházíme mrakem a vypadá to, že dvacet centimetrů nalevo je konec světa, prostě nic, jen šedo a obří prázdno nahoru, dolů i do prostoru) a za chvilku se mi začne v tý nadmořský výšce motat hlava. Jak šíleně mi buší srdce a že se chce nejspíš taky podívat na sníh ani nemluvím. 

Michal mi oznámí, že jsme ušli jenom sto metrů. Zhrozím se, vím, že omdlím, že umrznu a že jsem podcenila boty a oblečení vůbec. Chci zpátky do auta. Michal mě povzbuzuje a směje se mi zároveň. A já na sebe dostanu vztek. Pět set metrů. To prostě dojdu i kdybych měla nahoře fakt zkolabovat.

A taky, že jo!

           Došla jsem tam!

           A v restauraci sebou málem sekla!

Ale víte co, já na sebe byla pyšná. Jako já vím, že nebylo pořádně za co, ale vždycky mám hroznou radost, když si řeknu: ne, já jsem silnější než strach/nepohodlí/dosaďte-si-co-vás-brzdí, a dokončím, co jsem začala.

Po cole se mi přestala motat hlava, po čaji a vytopený restauraci jsem se zahřála a mohli jsme vyrazit zase ven. Tentokrát pomalu a s očima doširoka rozevřenými.

A byla to krása. Naprostá pohádka. 

Pod nohama ušmajdaný, chřoupající sníh, stromy zaváté a zatížené miliardami vloček, rampouchy, nebe, vzduch... Cestu nahoru nejde srovnat s cestou dolů. Už mi bylo teplo, hřála mě i radost a ta nádherná obalená příroda. A já byla tak ráda, že jsem se naštvala a došla nahoru. Jasně, mohli jsme se projít víc než těch šest set metrů, jasně, je to ostuda. Chodíme po horách, brodíme se sněhem klidně i pět kiláků v botách na ježdění a snowboardy na rameni, ale tak... I když jsem se projevila jako holka z města, užili jsme si to. Fakt moc.

A protože další cesta vedla do IQlandie, a protože jsme tam s Michalem byli jak v nějaký kouzelný říši, a protože jsme se tam změnili v povykující, nadšený děti, a protože jsme tam byli čtyři hodiny, a protože toho bylo TOLIK, nebudu vám o tom nic psát a jenom vám řeknu - jeďte tam. Jeďte tam všichni, vemte děti, rodiče, prarodiče, kamarády,... všem se tam bude líbit, to mi věřte. Vyzkoušíte si zemětřesení, vichřici, pohled očima zvířat, ovládat robotickou ruku, mluvit s robotem, vidět tornádo i ohnivý tornádo, poslouchat tep svého srdce, postřeh, sílu, zvednout vlastníma rukama auto, nevidět nic, být rosničkou, projít Hvězdnou bránou,.... Upřímně, já si to všechno už ani nepamatuju. Ale bylo to jedno z nejhravějších odpolední, co pamatuju a nejkrásněji strávený den za... no nejmíň čtvrt roku :)

Takže všichni ven, a hrát si! 

Za radost vám ručí 10/10 Dominik a 10/10 Michalů :)