CHCI TEN PERNÍK

02.07.2017

Jet na výlet je vždycky príma. Vždycky...

Když přeskočím tu část, jak jsme dojeli pod horu, prošli kolem zvířátek, vyšlápli si na hrádek i na věž - vše bez výraznějších excesů, bylo jasné, že 

jestli někdo z naší pětičlenný výpravy nezaperlí, tak je to promarněnej den.

No ale nechvalme dne před večerem, že.

Zamířili jsme do podhradí do Perníkové chaloupky. Máma mě elegantně vmanévrovala na prohlídku muzea coby bráchův doprovod
a Michal, protože to je parťák, mě, teda nás,
v tom nenechal. Rodiče si zamířili na kávičku, že já do sebe potřebovala nutně dostat kofein taky, nebrali na zřetel.

"Jak dlouho trvá prohlídka?" ptám se slečny
u pokladny.

"Tři čtvrtě hodiny."
Oči se mi samovolně protočí v sloup.
"Jájo, vážně tam potřebuješ?" ptám se bráchy.
"Jo."


Fajn. Kupujeme vstupenky, dostáváme v plastu zatavené kartičky a čekáme, než prohlídka začne. Během těch deseti minut se ještě snažím bráchu přemluvit, jestli fakt, jako FAKT potřebuje vidět muzeum perníku - jo, fakt, jako FAKT potřebuje.

Když prohlídka začne, průvodce mluví o historii budovy a perníku a brácha se ke mně naklání se slovy: "Mě tohle nebaví."

Znovu protáčím oči v sloup, rodiče na nás mávají od kávičky, Michal mě povzbudivě plácá po ramenou. Přestávám poslouchat průvodce a zkoumám kartičku, kde se píše, že to je poukázka na obdržení jednoho perníku v hodnotě 70 korun (výše vstupného, totiž, pardon, tam tomu říkají PERNÍKOVÉHO®) a v tom mě Michal tahá za ruku, že se na to můžeme vykašlat - asi ho to taky přestalo bavit. Já ale kroutím hlavou a strkám mu pod nos žlutou zalaminovanou kartičku. "Já chci dostat ten perník!"

Pokračujeme dál, už jsme skoro před budovou, brácha strká prst do měřítka pro vykrmené děti, jestli by se Ježibabě vyplatilo ho vůbec zavírat do pece - nevyplatilo,
je to vyžliduch
- a mě furt vrtá hlavou ten perník.

"Myslíš, že ho dostaneme, nebo to je jenom nějakej žertík?"
Michal krčí rameny. "Já nevím, tady je každej hrozně vtipnej, asi to bude zase nějaká recese."
"No to mi ani neříkej," obracím se k němu. "Já ten perník chci!"
"Chtít můžeš."
"No tak já se na to zeptám."
"Prosím následujte mě do dveří," ozývá se průvodce, "a připravte si kartičky, které jste dostali a já si je od vás vyberu zpátky."

Čekám na konci fronty, odhodlaná přijít záhadě na kloub. Když na mě přijde řada, nechci pustit kartičku z ruky.
"Tady se píše, že dostaneme perník..." spustím nebojácně.
"Ano, nebojte se slečno, o hladu nezůstanete," utne mě rázně.


Předávám kartičku. Za mnou se Michal dusí smíchy. Když průvodce v následující místnosti mluví o čarodějnici z chaloupky, která je vlastně ve skutečnosti hodnou ženskou, ale protože ji naštvali nevychované děti, co ji bez dovolení kradli perník, proměnila se v děsivou Ježibabu, nepokrytě se na mě zadívá. Michal se opět láme tichým smíchem a já se obracím ke zdi s tiše šeptanými slovy: "Jsem v pekle." Na zdi visí staře vyhlížející plakát, který oznamuje, že zemřel Humor a Dobrá nálada
a poslední rozloučení bude za doprovodu sourozenců Žertu a Zábavy.

Pokračujeme temným lesem (zdi jsou pokryty vojenským maskáčem), u Krtečka na západ (protože všichni ví, že Krtečka teď mají na západě) a rovně kolem stoleté princezny, dostáváme se před další dveře. Otevře nám Ježibaba a z pleteného koše nás obdarovává perníkem - průvodce na mě vrhá další významný pohled, Michal se opět začíná smát, a i Ježibaba na mě kouká, jako kdyby už dostala předem echo.

Beru svůj zaslouženej, vydobytej perník a jdu si stoupnout do rohu, aby na mě nebylo vidět. Michal mi sděluje, že jsem byla drzá, když jsem se na perník u vstupu ptala a já ho zapřísahám, ať to nikomu neříká - zejména tátovi. Ježibaba pokračuje výkladem, že je na ni evropská unie krátká a touhle velkou lopatou, co drží v ruce, plácá zlobivé děti po zadku - zase se na mě podívá, fakt nevím proč - a ať si představíme, kolik jich už asi potkala, když ji má na třech místech zlámanou
a poslepovanou.

Jen co vylezeme, běží Michal s novinkami za tátou. Šplhoun jeden.

S plnou pusou perníku je nechávám se od srdce zasmát, že dělám ostudu přecházím bez poznámky (s plnou pusou se nemluví) a čekám, až odejdeme. Než se tak ale stane, a než ten zatracenej perník dojím, projde kolem nás průvodce. "Tak už jste spokojená?" zahlásí s úsměvem a já zrudnu.

Další vlnka smíchu. Potom potkám průvodce ještě dvakrát, pokaždý se na mě směje a já se pokaždý stydím s tou nedojedenou svačinou v ruce, ten perník mi byl čert dlužen, ale vlastně za to můžou rodiče, protože já je varovala, že potřebuju kafe,
a taky, když mě nikdo nenakrmí, nemůže se mi potom divit, že nejsem zrovna lidumil. Když jsem hladová, bývám poněkud... průbojnější, řekněme, ne drzá, průbojnější.

A aby toho nebylo málo (po tom, co se celá rodina shodla, že je třeba mě v nejbližší restauraci nakrmit), při příchodu na parkoviště říkám tátovi: "Jé, hele, ty máš nějakou díru v discích..." a on na to šokovaně: "To nejsou díry, to mi z nich někdo vydloubal znak a ukradl ventilky! TY HAJZLOVÉ!"

Výlet prostě, no. Moc jsme si ho užili, všichni :)